Srdce odvahy

12.

Pomalu se probouzela. Matně cítila, jak jí sluneční paprsky, které procházely skleněnými okenními tabulemi, lehce lechtají na tváři, cítila sladkou vůni polních květin, které spočívaly ve váze na jejím nočním stolku.

Přesto, co se stalo předešlého dne, se cítila svěží a příjemně odpočatá. Nechtěla otevírat oči, protože věděla, že na ní čeká realita krutého světa. Chtěla jen dál snít své dětské sny o rytířích a pravé lásce.

A přesto po chvíli svá očka otevřela, protože věděla, že před skutečností utéct nemůže. Neohrabaně se posadila a líně si protřela tvář a oči plné ospalek. Pomalu zvedla ruce nad hlavu, ospale zívla a protáhla si ztuhlé tělo. Náhle však vytřeštila oči. Její zrak spočinul na postavě, která spočívala u okna.

Jindřich stál zády k ní a vypadal, jako by neměl na práci nic lepšího než čekat. Byl bez kabátu, jenom ve lněné košili a prošívané věstě, s kalhoty a nízkými koženými botami. Byl vysoký, jak už si všimla, skoro o hlavu vyšší než ona, a jeho výšku ještě zvýrazňovala široká ramena. Jeho výraz i postoj působily neúprosně, a jako by tím ukazoval, že nezná slitování.

Eliška si nervózně zastrčila neposlušný pramínek zlatavých vlasů za ucho a sklopila pohled. Byla si téměř jistá, že Rožmberk ví, že už je vzhůru.

Nemýlila se. Jindřich se po chvíli otočil a líně se usmál. "Dobré jitro," pronesl a vydal se k její posteli.

Už nikdy před ním nechtěla projevit slabost, ale najednou se její cíle zdály být naprosto nesplnitelné. Bezděčně vytřeštila oči, zatnula prsty do prostěradla a odcouvala až na úplný kraj postele, jako by jí to před ním mohlo zachránit.

Jindřichovi nad jejím počínáním cukly koutky do úsměvu. Pomalu došel až k posteli a založil si ruce na hrudi. "Nehodlám ti ublížit," ujistil jí bez veškeré ironie a sarkasmu. "Proč bych to dělal, když jsem ti včera zachránil život?"

Eliška na něj nedůvěřivě hleděla.

Nepokusil se jí dotknout, nebo se víc přiblížit. Jenom jí oplácel její upřený pohled. "Jak ti je?" zeptal se po chvíli.

"Lépe," špitla potichu, ale pravdivě. Její odřeniny a rány na rukou a obličeji se jí začaly pomalu hojit, navíc se po dlouhé době mohla pořádně vyspat, takže se opravdu cítila docela dobře. A dokonce si připadala být v bezpečí před Janem a Bočkem. Jen pomyšlení na svého věznitele – a manžela, jí nahánělo smrtelnou hrůzu.

Jindřich se pobaveně usmíval, jako by četl její myšlenky. Po chvilce se trochu vzdálil. "Ještě si na sebe budeme zvykat, paní z Rožmberka," řekl jí napůl vážně, napůl pobaveně a pak zmizel z pokoje.

Eliška ohromeně zírala na zavřené dveře svého pokoje a třeštila oči. Nějak nemohla pochopit, co se to právě děje. Ještě včerejšího dne byla přesvědčená, že si Rožmberk nelítostně přeje vidět ji krutě potrestanou, poníženou a odevzdanou. Ale jeho chování naznačovalo něco úplně jiného...

Po chvíli se se zavrzáním znovu otevřely dveře. Do pokoje nejistě vstoupila Dorotka s nervózním úsměvem na tváři. Lehce k Elišce pokynula hlavou a přistoupila k ní. "Má paní," oslovila jí dvorně a jala se ustrojit jí.

Eliška nebyla na služby komorné zvyklá, přesto nechala Dorotku, aby jí pomohla svléct se z bílých pomačkaných šatů, ve kterých včerejšího dne usnula, a s její pomocí se nasoukala do světle modrého roucha, které barvou připomínalo rozkvetlé květy polních pomněnek. Dorotka poté posadila Elišku k toaletnímu stolku s velkým zrcadlem a začala jí jemně projíždět vlasy ozdobným hřebenem.

"Pověz mi něco o svém pánovi," pobídla Eliška Dorotku po chvíli ticha.

Eliška v zrcadle viděla, jak se Dorotka lehce kousla do rtu. Chvíli jí trvalo, než promluvila. "Pan z Rožmberka je," odmlčela se, a jako by hledala správná slova. "Je to dobrý pán svému panství, věrný sluha svému králi a oddaný bojovník své zemi. Ale také silný nepřítel, kterého si nikdo nechce znepřátelit." Dorotka varovně pohlédla přes zrcadlo do Eliščiných očí. "Je mnohem lepší stát po jeho boku než proti němu."

Eliška moc dobře pochopila, co má komorná na mysli. Přesto se nemohla ubránit pomyšlení, že ona a Rožmberk stojí na opačné straně bitevního pole. A že jeho strana bude vždycky ta vítězná...

Když byla Dorotka hotová, poodstoupila od Elišky a zamyšleně na ní znovu očkem pohlédla přes zrcadlo. "Jste úplně bledá, má paní," konstatovala po chvíli. „Prospěl by vám čerstvý vzduch."

Eliška se smutně usmála. "Jsem si jistá, že pan z Rožmberka mě ven už nikdy nepustí," vzdychla.

Dorotce se uličnicky zablýsklo v očích. Rošťácky se na Elišku usmála. "A co kdyby se to pan z Rožmberka nikdy nedozvěděl?"

Eliška překvapeně a zároveň nevěřícně vytřeštila oči, ale než se stihla nadát, chytila ji komorná směle za ruku a táhla jí ke dveřím. Elišce cukly koutky do úsměvu. Nevěděla, čím si získala náklonost téhle půvabné černovlásky, ale líbilo se jí to.

Dorotka vyletěla ze dveří pokoje, a než jí stihl překvapený Janek, který stál na stráži, zastavit, zahnula na schodiště pro služebnictvo a ztratila se mu, i s Eliškou, v komplexu chodeb paláce.

Dívky společně utíkaly chodbami a Dorotka je směrovala stále víc dolů a dolů. Po chvíli doběhly až k nenápadným železným dveřím, které byly zarostlé kapradinami. Dorotka je otevřela a Elišku na tváři polechtaly sluneční paprsky. Pochopila, že se dostaly tajným vchodem do zámecké zahrady.

Eliška slastně zavřela oči a natočila hlavu ke slunci. Přestože venku nebyla jenom dva dny, připadalo jí, že čerstvý vzduch nedýchala už celou věčnost. A i když věděla, že za tuhle vylomeninu obě zaplatí, byla ráda, že může být zase chvíli na letním sluníčku.

Dorotka se rozhlédla kolem. "Bude chvíli trvat, než nás tu někdo najde," konstatovala uličnicky.

"Budeš mít kvůli mně potíže," prohlásila Eliška provinile.

Dorotka jen pokrčila rameny, jako by byla na problémy zvyklá a vedla Elišku dál do zahrady. Zahrada byla obrovská, plná letních květin, které Eliška tolik milovala, a starých stromů, které tu museli vysadit rožmberští předci už před desítkami anebo možná dokonce stovkami let.

Eliška se musela usmívat, když Dorotka nepřetržitě štěbetala něco o květinách a altánku, kam měly namířeno. Náhle se však zarazila a ostražitě se okolo sebe rozhlédla. Zmocnil se jí tíživý pocit, že je někdo sleduje.

Znenadání někde praskla větvička. "Slyšela jsi to?" zašeptala Eliška ostražitě.

Dorotka se překvapeně otočila a zavrtěla hlavou. "Nic jsem neslyšela."

"Jako by tu někdo byl," řekla Eliška.

Dorotka se rozhlédla. "To byla určitě veverka. Nevěřila byste kolik jich tu letos je," pronesla a dál se s úsměvem a štěbetáním rozešla.

Eliška zůstala stát na místě. Byla vycvičená zbojnickým životem, a tak poznala, že se mezi stromy neschovávají zvířata. Náhle jí polila vlna ledového horka. Co když se někde poblíž skrývá Boček? Jan se určitě nevzdal a bude dál usilovat o její smrt. Co když si pro ni znovu přišel...

Uslyšela další zvuky. Tentokrát si byla jistá, že se k ní někdo blíží. Věděla, že musí něco udělat. Musí utéct, musí zmizet...

Pozdě.

Nestihla udělat vůbec nic, když jí někdo chytil zezadu za ramena a přitiskl jí dlaň ke rtům, aby nemohla vykřiknout. Přestože se prala jako lvice, útočník nepovolil ani o píď. A táhl jí přes veškerý její odpor pryč.