Srdce odvahy

29.

Pomalu procitala. Nepodařilo se jí okamžitě otevřít oči. Párkrát je proto jen opatrně pootevřela a mžourala do tmy před sebou. Ze začátku byla schopna vnímat jen málo věcí kolem sebe. Uvědomovala si studenou podlahu, na které ležela, a především nesnesitelnou bolest a tepání ve spáncích. Jenom co se jí vrátila schopnost alespoň trochu uvažovat, zmocnila se jí šílená panika. Neměla nejmenší tušení, kde se nachází, ani co se stalo. Pro Pána, ona si nevzpomínala, co se stalo. Pokusila se posadit, ale se zasténáním bolestně zjistila, že to nedokáže.

Ležela tak na studené kamenné zemi a snažila se ze všech sil rozpomenout, co se, k čertu, stalo. Všechno jí připadalo jako v mlžném oparu. Mysl jí okamžitě padla na Jindřicha. Pojednou jí napadlo, že to všechno byl jen sen. Co když ten úchvatný bojovník byl jen výplod její bujné fantazie? Anebo je to naopak! Třeba se teď právě nachází v noční můře. Až na to, že se ta noční můra zdála nesnesitelně skutečná.

Znovu se pokusila posadit se. Měla pocit, jakoby jí měla vybuchnout hlava, ale nakonec se jí podařilo zůstat ve vzpřímené poloze. Snažila se zaostřit na cokoliv v její bezprostřední blízkosti. Pomalu si uvědomovala, že se nachází v malé kobce spoře osvětlené jedním malým zamřížovaným okénkem.

V té chvíli ji polil studený pot, protože pochopila. Srdce jí začalo bít jako o život, dech se jí náhle zadrhl. Tyhle kobky znala. Jako malí si v nich s Janem hráli na strašidla a piráty. S naprostým zděšením si uvědomila, že se nachází v podzemích prostotách Dobrušky.

Do očí se jí najednou vehnaly slzy. Opravdu prohrála. Jan zvítězil. Vážně se mu podařilo vyhrát. Jenom co si začala připouštět, že by mohla začít žít klidný život, osud jí znovu uštědřil tvrdou lekci. Copak je vážně předurčena k tomu zemřít Janovou rukou?

Jako by ho náhle přivolala. Za mohutnými železnými dveřmi náhle uslyšela dupot mužských bot a zakrátko nato zvuk klíče otáčejícího se v klíčové dírce. Najednou byla celá ve střehu, tepání ve spáncích přerušila náhlá vlna přitékajícího adrenalinu.

Pokusila se vstát, ale to bylo prozatím nad její síly. Znovu musela usednout a celá naprosto ochromená strachy naprosto bezbranně čekala, co se bude dít dál. V otevírajících se dveřích spočítala obrysy čtyř postav. Tři se vydali přímo k ní. I přes mizerné světlo v místnosti rozpoznala v temných postavách Jana a Bočka. Přes svou snahu nutit se ke klidu rychlostí blesku odcouvala až ke stěně sklepa, jenom co se muži začali přibližovat.

"Snad se nás nebojíš, maličká," ušklíbl se uštěpačně Boček.

"Ty bys byl poslední člověk, kterého bych se bála," procedila skrze zuby, ač všichni přítomní věděli, že je to lež.

"Ccc, ty naše malá rebelko," zakroutil Boček hlavou rádoby pohoršeně. Náhle se však jeho výraz změnil v naprosto bezcitný. "Já myslím, že už bylo téhle hry na honěnou dost," pronesl ledově.

"Ty nemáš o čem rozhodovat!" rozkřikla se, i když tušila, že toho bude litovat. "Nejsi pán tohohle panství, pitomče! Jane, řekni něco, prosím! Prosím," špitla zoufale, ač věděla, že se jí slitování nedostane.

Ale Jan mlčel. Jen se na ni díval téměř mrtvým pohledem, který jako by naznačoval, že nic z toho, co právě probíhá, se ho netýká. A v tu chvíli v ní svitl poslední plamínek naděje.

"Jane, prosím," zašeptala téměř neslyšně. "Přece mě nenecháš umřít." Těmi slovy bezděčně spustila další příval slz. "Vždyť jsi jako můj bratr! Copak jsi mě nikdy nemiloval? Kdyby tohle táta viděl-"

"K čertu, sklapni!" vykřikl nepříčetně, "já to musím dokončit, když už jsem to začal!"

"Začal?" zašeptala.

Kdyby nebyla tak hrozně vystrašená a ochromená celou situací, snad by si všimla, že z jeho pohledu čiší čiré zoufalství. "Jeho kůň se nesplašil," řekl jako v mrákotách. Podíval se na ni naprosto nešťastně a omráčeně. "Tvůj otec - to já jsem ho zabil, ty hloupá."

Chvílí na něj jen tupě zírala. "COŽE?!" vykřikla, jen co jí došel význam jeho slov. Ani nevěděla jak, ale náhle stála na nohou a nepříčetně bušila Janovi do hrudi. "Jak jsi to mohl udělat?! Lžeš! Ne, ty lžeš! Musíš lhát! Prosím tě, řekni mi, že to není pravda! Vždyť byl jako tvůj táta! Vždyť tě šatil a živil a platil a - miloval," podařilo se jí ještě říct.

Pak ucítila na své tváři tupou Bočkovu ránu, která jí srazila k zemi. Nepokusila se vstát a jenom nepřítomně dál ležela na zemi v poloze do jaké dopadla, neschopna zastavit příval dalších a dalších slz.

Nic jiného v tu danou chvíli nebyla schopna vnímat. Nevšimla si, že Jan ke stejnému stavu, jako byl ten její, nemá daleko.