Srdce odvahy

Epilog

Z oken opočenského panství visely černé pásy smutečních látek.

Jindřich postával na jednom z nevelkých balkónů a netečně hleděl do prázdna. Nechápal, jak se to všechno mohlo stát. Byla to obrovská, obrovská ztráta. Nevěděl, co se bude dít dál a nebyl si jistý, jestli to vůbec vědět chce.

Náhle ho zezadu objaly dvě útlé ručky. "Mrzí mě to," zašeptala Eliška. Jindřich cítil, jak se mu opřela o záda a položila hlavu na jeho rameno. "Byl to dobrý král," pokračovala. "Ale Václav bude také."

Pomalu se k ní otočil. "S tím si vůbec nejsem jistý," zamračil se. "Není na vládnutí ani zdaleka připravený."

"Nepodceňuj ho," pronesla. "Třeba tě překvapí," usmála se a přitulila se k němu.

Nemohl dál myslet na královu smrt, když ona byla v jeho blízkosti. Od té doby, co jí málem ztratil v její přítomnosti nemohl myslet na nic jiného než na štěstí, které jim bylo nakloněno. Nepatrně stáhl obočí, když jí prstem přejížděl po nehezké jizvě, která se táhla nad jejími ňadry. Byla to jediná připomínka všech dramatických událostí, které se v minulosti staly.

Pohledem se opět vrátil k jejím modravým očím. V jeho mysli se náhle rozplynuly všechny myšlenky, až zbyla jen jediná - je krásná. Ne, není jen krásná, je nádherná, dokonalá, pomyslel si. Lehce jí políbil a pak jí rukou naprosto něžně pohladil po vypouleném bříšku. "Jak se dnes má náš malý uzlíček?" usmál se.

"Pořádně kope. Až se dostane na svět, bude z něj pořádný uličník. Přesně jako jeho tatínek," zazubila se.

"Uličník?" usmál se Jindřich. "Z čeho soudíš, že to nebude uličnice po mamince?"

"Prostě to cítím," řekla a líně zavřela oči, když ji manžel objal kolem nepříliš útlého pasu. Opřela se o něj a tiše zavrněla, když ji políbil do vlasů. 

"Myslíš, že Václav-" chtěla pokračovat v diskuzi o novém králi, ale Jindřich ji přerušil.

"Ne, nechci se o něm bavit. Chci se bavit jenom a jenom o tobě."

"Proč?" usmála se.

"Protože tě miluju," zašeptal a políbil ji na její bělostnou šíji. "Miluju tě a radši bych zemřel, než abych dál žil život bez tebe. Ty jsi moje louče, bez které bych nikdy nemohl nic neviděl, můj vzduch, bez kterého bych nemohl dýchat a moje slunce, bez kterého bych nemohl žít. A pořád je to ještě málo. Miluju tě tak moc, že i kdyby se všechny hvězdy na nebesích spojily, pořád to nedosáhne míry, jakou bych mohl vyjádřit, jak moc jsem vděčný, že ses objevila v mém životě."

Mimoděk se usmála a musela zavřít oči, aby zadržela slzy, které se draly na povrch. Uvědomovala si, že k němu cítí naprosto stejné pocity, ale v danou chvíli nebyla schopná mu to říct. Vlastně ale nemusela, protože si byla jistá, že on to ví. Dál spočívali v objetí, oba pohrouženi ve svých vlastních myšlenkách. 

Eliška se dívala do dálky. Uvědomovala si, že ač právě nastala chvíle pokoje a míru, nikdy pravděpodobně nebude žít klidný život, o jaké kdysi snila. Dokud ale bude stát po Jindřichově boku, bude veškerými dobrodružstvími proplouvat s největším odhodláním. Jediné, na čem bude záležet je, že v tom budou už navždycky společně.

~Konec~

Věnováno té jedné malé potvoře, která má jako jediná na světe to právo říkat si moje mladší sestra. Díky, že tu pro mě jsi vždycky, když tě potřebuju. Bez tebe by život nebyl ani zdaleka tak zábavnej, jako doopravdy je <3