Srdce odvahy

3.

"Jindro, zastav!" ozvalo se. 

Jindřich zatnul zuby ještě více k sobě a oslovení okázale přehlídl. Věděl, proč Janek naléhá, zastavit ale nehodlal. Poznal, že chlapec, kterého za sebou vláčeli, upadl a teď se smýká po zemi, ale nebral na to ohledy.

Byl šíleně rozzlobený. Jako by nestačilo, že jsou Čechy ve špatné situaci. Vnitřní spory české šlechty, slabý a lehkomyslný král s rozporuplnou povahou, který nedokáže dobře řídit stát. A k tomu všemu po lesích pobíhají zbojníci, kteří okrádají ostatní a působí ještě více problémů a potíží.

Na druhou stranu mu toho kluka bylo líto. Moc si ho sice neprohlédl, přesto však poznal, že je hodně mladý. Byl drobný a měl v obličeji ještě dětské rysy. Přesto se uměl prát jako drak. Napadlo ho, co se mu muselo asi přihodit, že klesl k takovému způsobu života. Ať už to bylo však cokoliv, musí být potrestán...

"Jindřichu, k čertu, zastav!" uslyšel Janka znovu vykřiknout. Zastavil však až tehdy, když ho přítel dohnal a sám mu chytil uzdy.

Rozzlobeně se na něj podíval. Překvapilo ho však, že vidí v Jankově výrazu rozhořčení. "K čertu, Jindro," pokračoval Janek, "to ji chceš zabít!?"

Jindřich na svého druha překvapeně pohlédl. Neměl nejmenší tušení, o kom mluví. "Prosím?" odtušil zmateně.

"Říkám ti, že jestli ji ještě chvíli takhle potáhneš po zemi, tak ji zabiješ!"

 Jindřich se zatvářil ještě víc zmateněji. Ji?  Náhle mu svitlo. Vmžiku se otočil k mladému zbojníkovi a zalapal po dechu.

Na zemi za koněm nehybně ležela dívka. Kolem hlavy jí tančily zlatavé vlasy, které měla předtím dobře připevněné pod klukovskou čapkou, takže nebyly vidět. Při pádu ji však zřejmě někde ztratila. 

Jako omámený seskočil z koně. Nechápal, že nepoznal, že se pod mužským svrchníkem skrývá dívka. Opravdu se nechal ošálit mužským oděvem?

Přistoupil blíž a poklekl k ní. Vzal její bradu mezi palec a ukazováček a natočil její hlavu tak, aby jí viděl do tváře. Nechápal, jak si mohl nevšimnout jejích dívčích rysů. Měla úzké růžové rty, malý rovný nos a dlouhé inkoustově černé řasy. Její zlatavé vlasy, které předtím nebyly vidět, jí dodávaly na půvabu, ačkoliv byly zacuchané a špinavé. 

Všiml si, že je celá domlácená. Hnědou košili měla na jedné ruce úplně potrhanou a kůži na ní sedřenou od toho, jak jela po zemi. Jednu tvář měla taktéž odřenou, druhou měla stále červenou od toho, jak do ní dostala pěstí. Spodní ret měla roztrhnutý a stále jí na něm spočívala zaschnutá krev. 

Žaludkem mu náhle projela zvláštní vlna, způsobená snad pocitem provinění, který náhle pocítil. Ublížil ženě. Vlastně spíš dívce. Vždyť tomu děvčeti nemohlo být víc než osmnáct let...

Samozřejmě, stále šlo o člověk, který okrádal ostatní. Měl právo tuto osobu potrestat. A mělo by být přeci jedno, jestli jde o muže nebo ženu. Přesto měl pocit, že se něco změnilo. Když tu dívku, která byla jeho vinou poraněná, viděl, přepadl ho pocit viny. Ano, zasloužila si trest. Ale přeci jenom ne takový...

Vytáhl z pochvy svůj meč a opatrně jí přeřízl pouta, které měla ovázaná kolem zápěstí. Ruce jí bezděčně spadly podél těla na zem. 

Opět se zaměřil na její obličej. Přestože byla celá špinavá a odřená, vypadala jako mramorová socha. Náhle se zamračil, protože mu došlo, že vypadá až moc klidně. Na vteřinku ho napadlo, jestli není mrtvá...

Přiblížil svou dlaň k jejímu hrudníku. Jestli nedýchá...

Dýchala. Lehce a pravidelně.

Přiblížil se k ní ještě blíž. Jednu ruku protáhl pod jejími koleny, druhou si její paži přehodil přes ramena. Opatrně ji chytil pod zády a zvednul jí.

"Co hodláš udělat?" ozval se náhle Jankův hlas.

"Nemám nejmenší tušení," odpověděl.

Dívka mu lehce spočívala v náruči. Její hlava jí mimovolně spadla na jeho hruď a při každém kroku mu o ni lehce zavadila. 

"Jindro," ozval se znovu Janek, "co chceš udělat?"

"Počkáme, až se probere," rozhodl. "Dejte si pohov, pánové," nahodil ke svým mužům.

Potom kývl na Janka a s dívkou v náruči se kousek vzdálil. 

"K čertu, Jindro, co s tou holkou chceš dělat? Přece ji nechceš zabít!"

Překvapeně se na Janka podíval. Ne, zabít ji nehodlal. Byl rozhodnut mladého zbojníka spravedlivě předat soudu. Jenže ze zbojníka se vyklubala malá zlodějka. Zasloužila si trest. Ale dokázal by ji předat soudu, kde by ji čekala krutá smrt?

"Ne, zabít jí nechci," odvětil. Vlastně bych to ani nedokázal, pomyslel si. "Ale zaslouží si být potrestaná."

Všiml si, že se v Jankově pohledu mihl záblesk znepokojení. "Předáš ji soudu?" zeptal se.

Jindřich zavrtěl hlavou. "Sám víš, že by pro ni bylo milosrdnější, kdybychom jí podřízli hrdlo."

Janek na něj nechápavě hleděl. "Prozradíš mi konečně, co máš v úmyslu?"

Jindřich mu věnoval zahloubaný pohled. 

"Potrestám jí sám."