Srdce odvahy

2.

Měla pocit, že tak rychle ještě v životě neutíkala. 

Šíleně jí pálilo v boku, nohy už skoro necítila, nedostávalo se jí dechu. Motala se jí hlava a měla pocit, že každou chvílí omdlí. Přesto ji ani na chviličku nenapadlo zastavit. Zastavit by totiž v téhle chvíli znamenalo jistou smrt...

Věděla totiž, že se za ní řítí skupina mužů na koních, kteří se ji nejspíš snaží, stůj co stůj, dostat. Byla přeci jednou z těch, kteří se je pokusili přepadnout. Jenže šance, že dokáže uniknout vojákům na koni byla téměř nulová.

Přesto se však zdálo, že se jí to podařilo. Měla pocit, že už za sebou neslyší dusot kopyt. Anebo ho jen přes ohlušující pískání v uších přeslechla?

"Támhle je!" uslyšela náhle za sebou.

Další příval adrenalinu ji donutil ještě zrychlit. Běžela, jak nejrychleji mohla. Přesto se lomoz, který vydávali muži i oři, zvětšoval. Došlo jí, že se přibližují. Přinutila se zrychlit ještě víc, i když si byla jistá, že to není možné. 

Hlavou jí začaly proudit hrůzné scénáře její smrti. Zabijí ji muži na místě, nebo jí předají do rukou soudu? Jenže byla by smrt na šibenici milosrdnější? Vzpomněla si, jak jí Pírko vyprávěl, že odsouzené nejdřív na šibenici přiudusí, potom je zaživa vykuchají a až potom nemilosrdně zabijí. 

Nezvolňovala tempo. Stále utíkala, poháněna čirým strachem. Měla pocit, že kvůli nedostatku kyslíku v plicích musí každou chvíli omdlít. 

Náhle jí někdo srazil k zemi. Zalapala po dechu, ale nevzdávala se. Šikovně se otočila a kopla útočníka do břicha. Bolestně zaúpěl, ale nepustil ji. Vyprostila svou nohu a hrubě ho kopla do tváře. Znovu zasténal a jeho stisk povolil. Trhla rukou a svižně ji vytrhla z mužova sevření.

Na nic nečekala, vyskočila na  nohy a znovu se dala na útěk. Tím, že ji někdo porazil, však ztratila drahocenný čas. Byla si vědoma, že nemůže vyhrát, přesto neztrácela naději. 

Záhy byla opět stržena k zemi. Začala sebou znovu zmítat jako šílená a stůj co stůj se snažila uniknout. Jejího zápěstí se zmocnila čísi ruka a začala ho ocelovým sevřením drtit. Surově s rukou trhla a podařilo se jí na chvíli osvobodit se. 

Jenže její zápěstí náhle chytila jiná ruka, která ho bolestně sevřela. Byla si moc dobře vědoma, že je v šílené nevýhodě. Stáli proti ní tři muži. V jednom z nich poznala vojáka, kterého předtím kopla. Stihla si všimnout, že má celou tvář červenou od jejího kopance.   

Přestože proti ní byli tři, odvážně se bránila. Zběsile sebou zmítala a kopala nohama i rukama, takže se nikomu z nich nepodařilo ji chytit a svázat. Snažila si prodloužit život, jak to jenom šlo.

"To, k čertu, nepřeperete malého kluka!" ozvalo se náhle. Byl to zvučný hlas, který se lesem náhle rozlehl jako hrom. Nepochybně patřil statnému dospělému muži.  

Náhle se všechno odehrálo strašně rychle. Uslyšela, jak někdo další seskočil z koně. Na zlomek vteřiny se jí před očima mihl obličej dalšího muže. Za tu kratičkou dobu si stihla všimnout jeho rysů. Měl tmavě hnědé lehce zvlněné vlasy a zvláštní oči stejné barvy, současně zastřené i pronikavé. V obličeji měl rozzlobený výraz a bylo vidět, jak zatíná zuby zlostí.

Náhle se rozpřáhl a uhodil ji surově pěstí do tváře. Bylo to tak nečekané, tak prudké, tak hrubé. Zatmělo se jí před očima a zakolísala. Uvědomovala si, jak ji pálí a štípe celá tvář a ucítila na rtech kovovou pachuť krve. 

Náhle byla jako omámená. Až po chvíli si uvědomila, že má zápěstí pevně svázaná drsným provazem, který se ji při každém pohybu zarývá víc a víc do kůže.

Zavřela oči. Věděla, že je pozdě prosit o milost. Prohrála. Teď ji čeká krutý trest. Nejspíš právě prožívá své poslední chvilky života. Života, který ji vůbec nešetřil. Alespoň se setká s tatínkem a maminkou, kteří ji opustili. Budou konečně všichni pohromadě. Snad bude její smrt alespoň trochu milosrdná...

Najednou se provaz zařízl ještě víc do jejích zápěstí. Lano se napnulo a trhlo s ní dopředu. Zalapala po dechu. Byla nucena se rozběhnout. Došlo jí, že je přivázaná za běžícího koně. Úporně se snažila přizpůsobit koňskému klusu a nerovnému terénu pod nohama. Statečně ustála prvních několik kroků, ale rázem klopýtla a upadla.

Několik metrů byla smýkána po zemi. Okamžitě cítila, jak se jí o nerovnou zem odírá kůže na rukou. Pokusila se rychle vstát, ale nepovedlo se jí to, protože koně jeli moc rychle. Pokusila se znovu, ale opět spadla na kolena.  

Na potřetí se jí to konečně podařilo. Pokusila se udržet tempo s koněm, ale nešlo to. Začalo se jí opět zatmívat před očima. Cítila, že má tělo jako v jednom ohni. Ohlušovalo ji hlasité bušení vlastního srdce. Nemohla popadnout dech, cítila, jak se jí provaz zařezává do zápěstí, cítila tu odpornou pachuť krve v ústech. Cítila, jak se pod ní oslabené nohy podlamují. 

Přesto se nutila zůstat statečná. Nesmí se vzdát, nesmí. Musí to zvládnout.

Jenže se jí to nepodařilo. 

Náhle se jí zamotala hlava a země se jí pod nohama zatočila. Bezděčně protočila očima.

Ještě několik kroků odvážně klopýtala, ale potom upadla.

A milosrdně ztratila vědomí.