Srdce odvahy

Prolog

Smrt byla spravedlivá. Nebrala ohledy ani na bohatství, ani na postavení. Brala si jak bohaté, tak chudé, jak urozené, tak neurozené. Nehledala mezi bytostmi rozdíly, jako to dělali lidé.  

Přesto si Eliška, sedící v rodinné hrobce, říkala, jak může být smrt tak krutá. Klečela u hrobu svého otce a plakala. Právě ho pochovali. 

Všechno měla jako v mlžném oparu. Od chvíle, kdy se dozvěděla, že byl otec na lovu těžce zraněn, všechno vnímala mlhavě. Doufala že je ve snu. Přesvědčovala se, že se brzy probudí a všechno bude v pořádku.

Jenže nesnila. Několik hodin se u otcova lůžka urputně modlila a prosila všechny svaté, aby nad ním drželi ochrannou ruku a nenechali ho zemřít. Jenže její prosby nebyly vyslyšeny. Když jí bratranec oznámil, že je její otec mrtvý, nemohla tomu uvěřit. Mohla zapírat, zuřit, klít, prosit, ale nic z toho jí nebylo platné. Otce zpět k životu přivést nemohla.

Teď spočívala u jeho hrobu a modlila se za jeho duši. Věřila, že se na ni z nebe dívá a bude jí navždy chránit. Prosila ho, aby nad ní držel ochrannou ruku. 

Náhle uslyšela nějaké zvuky. Znělo to, jako by někdo sestupoval dolů do hrobky. Malinko se vylekala. Stoupla si a rozhlédla se po zdroji rozruchu.

Nemýlila se. Po schodech do krypty spěchal Oldřich. Zamračila se. Chtěla zůstat sama. Přestože byl Oldřich rodinný přítel a rádce jejího otce, jeho přítomnost jí připadala rušivá.

"Oldřichu," zašeptala žadonícím hlasem.

Překvapilo jí, že na její prosbu vůbec nereagoval. Přišel až k ní a pohlédl na ní. Vyděsila jí ta naléhavost a starost, kterou spatřila v mužově staré tváři. 

Vyjekla, když jí chytil za loket a vydal se s ní pryč. "Oldřichu!" vykřikla vyděšeně a začala sebou zmítat.

"Musíš zmizet, dítě," řekl. Vytáhl jí po schodech nahoru a vlekl jí chodbou pryč. 

"Oldřichu!" vykřikla znovu. "Co se děje!"

"Musíš zmizet," zopakoval. Pohlédl na zmítající se dívku a zoufale vydechl. "Začni spolupracovat, Eliško! Jsi v hrozném nebezpečí! Jan se tě chce zbavit."

Vůbec nic nechápala. Nechápala, proč by se jí chtěl starší bratranec zbavit. Vždyť ho otcova smrt zasáhla stejně jako jí.

"Co to mluvíš za hlouposti!" vykřikla.

Oldřich se zastavil a otočil jí k sobě. Bylo to tak nečekané, že klopýtla a upadla. Vzal ji za obě ramena a postavil ji. "Copak ti nic nedochází!" vykřikl. "Stal se z tebe sirotek. Zdědila jsi všechno po svém otci i po své matce! Jenže kdybys zemřela i ty, připadlo by všechno Janovi, už tomu rozumíš?" 

"Jan mě miluje!" vykřikla. Byla strašně rozzlobená. "Nikdy by se mě nechtěl zbavit!"

"A proto teď s Bočkem vymýšlejí, jak tě zabít, že?" 

Náhle se jí zmocnil strach. Opravdu by mohl bratranec tolik prahnout po jejím majetku? Bylo pravdou, že byl vždycky tak trochu lakomý a dychtivý. Mohl by však zajít tak daleko, že by se jí chtěl zbavit?

Než však stihla vznést jakékoliv námitky, chytil ji Oldřich znovu za loket a vydal se s ní dál. Tentokrát spolupracovala. Poháněl ji čirý strach. Ubírali se chodbami dolů a ona poznala, že míří ven.

Když otevřel hlavní dveře, ovál jí studený noční vzduch. Všimla si, že kousek od nich stojí na nádvoří další postava. Působila hrůzostrašně. Nepochybně šlo o vysokého a dobře stavěného muže.

Sevřel se jí žaludek, když se postava rozešla k nim. Nemýlila se. Byl to urostlý muž s širokými rameny a tmavě hnědými vlasy. Byl oblečen do potrhaného oděvu a přes čelo měl ovázaný hnědý šátek. Zachvěla se, když si uvědomila, že se nejspíš jedná o místního zbojníka.

Málem se jí zastavilo srdce, když jí Oldřich k muži postrčil a on ji nepříliš jemně chytil za loket. 

"Víš, co máš dělat," zašeptal Oldřich.

 Zbojník se ušklíbl. "Jednou mi za to zaplatíš," řekl jenom. Pak sevřel loket nebohé Elišky ještě pevněji a vydal se s ní pryč. Eliška se ještě naposledy podívala ke dveřím, ale Oldřich už v nich nestál. 

Muž ji popadl kolem pasu a vysadil ji na koně, který stál opodál. Sám nasedl za ni a kopl koně do slabin.

A potom společně zamířili neznámo kam.