7. generace

Podivné otázky

Katrin-normálně
Jiná osoba-tučně

Přinesl jsem ji sklenici vody a všiml si, že se furt směje. Beze slova jsem jí podal sklenici a sedl si na zem naproti ní. Koukal jsem na ni pronikavým pohledem, který nikdo nedokázal opětovat dýl jak 5 sekund. Ona však zírala na mě tak intenzivně až jsem musel odvrátit zrak já.

Znovu se začala křenit nad jejím vítězstvím. Připadala mi povědomá až nepříjemně moc. Zvedl jsem se a natáhl jsem k ní ruku.

"Já nebudu přijímat ruku od někoho koho znám sotva pár minut a nemám ponětí, jak se jmenuje."zamračila se na mě.

"Jo ale ten někdo tě dotáhl k záchodové míse a donesl ti vodu."nadzvedl jsem přezíravě obočí.

"To ale nemění fakt, že tě prostě neznám."odporovala dál.

Mohl jsem se na ni vykašlat a nechat ji tu, ale z nějakého podivného důvodu se mi nechtělo.

Odkašlal jsem si a uklonil jsem se, tak jak se klanělo dámám za starých dobrých časů, kdy holky nebyli tak drzí, jak dneska.

"Omluvte mě madam, mé jméno je Nikolaj Jesper Dalton k vašim službám."řekl jsem vznešeným tónem a natáhl ruku, aby měla jak vstát.

Ta se už zase začala křenit, ale pak nasadila poker face a ještě vznešenějším tónem než já odpověděla:

"Potěšení na mé straně milorde."a uchopila mě za ruku.

Tahem jsem ji vytáhl na nohy.

"A jak zní vaše jméno smím-li vědět."

"Katrin Veronik Silverstone ráda vás poznávám."v tu chvíli mi zmrzl úsměv na tváři.

Silverstone... ale ne Alison, ale Katrin. Změnila si jméno či byla tak neopatrná a pojmenovala svoji dceru svým příjmením? Že by tohle byla ta slavná a silná prvorozená 7. generace Silverstone?

Řekla jsem své jméno a udělala menší dost kostrbatý pukrle. V tu chvíli mu zmrzl úsměv na tváři a koukal na mě, jak na zjevení. Když už mě to přestalo bavit, tak jsem mu luskla prsty před obličejem.

"Já vím že moje jméno je divný, ale to neznamená, že na mě budeš koukat jak na ducha."

"Promiň. To jméno mi zní povědomě. Neznáš náhodou Alison Silverstone?"

"Ano to je moje matka."

Zalapal nevěřícně po dechu. A ptal se dál na další divné otázky, na které jsem mu s chutí odpovídala. Bavilo mě totiž jak se vždycky zatváří, když dostane odpověď.

"A ty jsi její nejstarší potomek."

"Jo, mám ještě dva mladší sourozence, bratra a nejmladší sestřičku."

"A máš nějaký bratrance či sestřenice, kteří jsou starší než ty?"

"Ne, nemám "

Nemá ponětí jak mi ulehčila práci. Naservíruje se mi tady a ještě mi odpoví na otázky, který bych jinak musel stěží dohledávat. Teď už jenom vyřídit mé poslání, které mi zadal můj "milovaný otec". Ale ne tady, tady je moc lidí. A pak na 83 let klid. Ach jak já tě miluji osude!

"Nechceš jít už domů nebo tu budeš dál objímat záchodovou mísu?"zeptal jsem se ji teda.

"No nevím já si jí totiž hrozně oblíbila."řekla ironicky a vyrazila ke dveřím.

Šel jsem jí v patách.

"Kam jdeš?"zeptal jsem se jí.

"Kam asi, najít své přátelé, aby mě odvezli domů."řekla posměšně.

Jejda lehká komplikace. Ještě, že když jsme dorazily na místo, kde měli být její přátele, tam nikdo nebyl.

Katrin nevěřícně kroutila hlavou a neúnavně hledala podhledem ten zatracený pár. Nakonec jsem je našel první já. Mám dojem, že ji asi domů nevezmou mají totiž plno práce. Na rohu u dveří do zásobárny se po sobě sápali. Štěstí pro mě.

Nikolaj mi poklepal na rameno a nasměroval můj pohled na ty dvě hrdličky, který se tam po sobě sápali.

"No super a teď abych si zavolala toho příšerně drahého taxíka. Ach jo co jsem komu, kdy provedla?"zoufale jsem rozhodila rukama.

Potřebuju se aspoň trochu vyspat a dostat ze sebe ten alkohol. Ale hlavně tu drogu, aby mě neobvinily z dopingu, jen to ne, to by mě táta asi zavřel do pokoje a už nikdy nepustil.

"Já tě klidně hodím domů jestli chceš."oznámil mi mile Nikolaj..Jesper už ani nevím co bylo jeho první a co druhý jméno, nějak se mi to plete dohromady.

To bude tím pitím.

"Nevím, moc ti nevěřím přece jen tě znám tak dohromady ...30 minut ani ne"podívám se na něj s lehce přimhouřenýma očima.

"No já nevím kdo koho schodil z židle a pak se ani neomluvil."řekl posměšně a nabídl mi rámě.

Upřímně baví mě. Přijala jsem ho a spolu jsme se vydali k východu. Vypadali jsme jako dva opilý magoři, co si o sobě myslí bůh ví co. Možná to je pravda minimálně já byla namol jako prase.

760 slov