Probudil mě zvuk kroků tlumený kobercem, který pokrýval značnou část pokoje. Unaveně jsem pootevřel oči a spatřil Katrin oblečenou ve spodním prádle, jak si to rázuje pokojem a hledá čisté oblečení. Ani se na mě nepodívala a napochodovala už s čistým oblečením do koupelny.
Unaveně jsem si protřel oči a opřel se o čelo postele. Po hmatu jsem nahmatal boxerky, které leželi kousek ode mě. Oblékl jsem si je a stoupl si na nohy.
Musím si s Katrin promluvit. Musíme si promluvit o.....té věci, pocitu co mezi námi je. Nechci ji využít, jak mi káže otec, ale chci odhalit pravdu. Má cenu bojovat za tu věc, která je mezi námi? Za ni? Ano má. Odpověděl jsem si sám na vlastní otázku. Má to smysl. Zamyšleně jsem sedl zpátky na postel a čekal až Katrin vyjde z místnosti.
Koukala jsem na svůj odraz v zrcadle. Čekala jsem, že budu vypadat jako chodící zombie, když mě celou noc pronásledují noční můry, ale vypadala jsem dobře. Až moc dobře. Vypadala jsem jako malá hvězdička a stejně tak jsem i zářila. Na tváři mi pohrával lehký úsměv a oči mi zářili vlastním nazelenalým světlem. Co to se mnou je?
Cítila jsem se šťastná. Tak jsem se už necítila od doby co mi zemřel poslední člen rodiny. Cítila jsem se živá a plná energie. Pak tu ale byla dotěrná otázka na kterou jsem nechtěla odpovědět. Co když to je kvůli Nikolaji? Co když ta příčina štěstí, je on? Před očima mi prolétla vzpomínka na naše propletená těla, společné vzdechy a jeho šeptaní mého jména.
Opláchla jsem si obličej vodou. Co když si bude chtít promluvit? Co když bude chtít vysvětlit tu věc co mezi námi proudí? Jak to mám asi vědět. Vždycky jsem měla problém vyznat se v mých emocích a pocitech, ale tentokrát jsem si připadala jako bych se v nich utopila.
Oblékla jsem si kraťasi a k tomu nějaký ten přiléhavý černobílý crop top. Učesala jsem si vlasy, které vypadali po noci jako vrabčí hnízdo, a svázala jsem si je do vysokého culíku. A vydala se konečně z koupelny ven. Nikolaj mě upřeně sledoval. Oči mu směřovali trochu níž než jsem měla obličej. Lehce pootevřel pusu až jsem si to uvědomila. Tenhle crop top jsem na sobě neměla už tak rok a mám dojem že je mi trochu malý. Rychle jsem shlédla a podívala se. Měla jsem pravdu. Crop top na mě fungoval prakticky jako korzet.
Skřížila jsem si ruce na hrudi tak, že jsem si prsa ještě trochu podepřela a důrazně jsem si odkašlala. Konečně na mě vzhlédl a rychle sklapl pusu.
"Nechtěl bys jít do svého pokoje se taky převléct?" prolomila jsem trapnou chvíli jako první.
Záporně zavrtěl hlavou. Vypadal vážně až ustaraně.
"Musíme si promluvit Katrin." řekl s dávkou vážnosti v hlase.
Ach do satanovi prdele. Nemůžu. Nemůžu si s ním promluvit. Nemůžu přiznat slabinu. Nechci odhalit slabinu, které by mohl využít. Nervózně jsem si začala sbírat poházené oblečení, které tu leželo ještě ze včerejška.
"Nemusíme nic Nikolaji. Byla jsem mimo po noční můře a ty jsi toho zneužil." zalhala jsem.
"Já že jsem tě využil."nevěřícně jsem si odfrkl. "Nevím kdo se na mě vrhnul jako první. Vzpomeň si kdo vzdychal moje jméno? Kdo chtěl víc? Kdo byl tak nenasytný, že by ho odradil jedině kůl do srdce? Napovím ti já to nebyl." vztek ve mě bublal jako vařící voda. Mračil jsem se na ni a očekával kdy vybuchne i ona.
"Tak jsi mě neměl tak svádět. Neměl jsi se mnou nikdy flirtovat. Nikdy jsi se se mnou neměl políbit a vyvolat tak tohle. Nevím kdo se mě snažil uhánět celou tu dobu co se známe. Napovím ti já to nebyla." vybuchla.
"Jen jsem dělal to co mi otec nakázal. Získávat vyvolenou na naši stranu." Odfrkl jsem opovržlivě a hned těch slov zalitoval.
Zbledla. Už neřvala a nedupala po místnosti, jenom stála naprosto opařená a s bolestným výrazem mě sledovala.
"Katrin, promiň. Já to tak nemyslel."vstal jsem z postele a vydal se k ní a přitom tlumeným hlasem mluvil.
"Vypadni."řekla skoro neslyšně. Prakticky to zašeptala.
"Katrin, promiň. Promiň. Rozumíš tomu mrzí mě to." začal jsem naléhat hlasem plný upřímnosti. Přistoupil jsem k ni a lehce ji popadl za ruku.
"Řekla jsem ať vypadneš Nikolaji." řekla ostře. Odrazil mě žár její ruky. Žíly na hřbetu její ruky temně zářili. Byli uhelnatě černé a tiše pumpovali.
Naposledy jsem se na ni podíval a nakonec jsem usoudil, že ji radši poslechnu. Vyrazil jsem ze dveří a zamířil jsem k sobě do pokoje. . Zabouchl jsem za sebou dveře od mého pokoje a rázoval jsem po místnosti.
"Do prdele. Do prdele. Do prdele. Co jsem to udělal? Já jsem takový kterén."
Praštil jsem do pevných dveří od koupelny pěstí a udělal jsem do nich díru o velikosti zralého jablka. Popadl jsem ozdobnou sošku a hodil ji proti zdi. Ta se roztříštila o zeď. Po ní následovala lampa. Nakonec jsem se svalil do postele naprosto bez energie. Co jsem to kurva udělal!?
Stála jsem uprostřed místnosti a sledovala svoje dlaně. Žíli na nich jsem měla černé jako noc. Bušilo mi srdce jako o závod a já měla pocit že se mi asi rozkočí hruď bolestí. Měla jsem pocit jako by se mi z něj odtrhl kus, který mě teď bodal do svalů okolo.
Na tváři jsem ucítila známou teplou stopu, která naprosto nedostatečně vyjadřovala moji bolest. Setřela jsem si ji palcem a lehla jsme si do postele. On mě celou tu dobu využíval. Aby si mě dostal na jejich stranu. Tohle všechno byla jenom iluze? Jestli jo? Proč se cítí tak strašně stejně jako já? A proč mě to tak bolelo, když pro mě nic neznamená? Nebo pro mě něco znamená? Znamená pro mě hodně nebo aspoň znamenal.
Zase je ta kapitola odlišná od trochu ostatních a je kratší ale doufám že mi to odpustíte. Přece jenom napsat citovou bombu je vždy dřina.😅
983 slov
ČTEŠ
7. generace
Vampire(1. Díl série - Krvaví rubíny) Když je příběh příliš nalajnovaný a osud určený jasným řádem lidi to přestane bavit. A ne jenom lidi. Katrin nemá ráda řád a už vůbec ho nectí. Už odmala nedokázala udržet svůj temperament a charakter na uzdě. Žila si...
