7. generace

Temnota všude

"Ty už jsi tu zase? To nemáš nic jiného na práci. Vždyť už teď jsi nejlepší bojovník, jak s magii tak bez ní, tak co po mě ještě chceš, abych tě naučil."hlasitě se zasmál Christian.

Byla jsem, jako každý den, na bojovým place. Christian si už začíná stěžovat, že už nemám, co vylepšovat, ale já to vidím jinak. Někdo mě musel v té věznici špehovat a já to nezjistila, jenom proto že neposlouchám svoje smysli a jsem neopatrná. A to se mi v budoucnu může vymstít.

"Potřebuju ještě vylepšit smysly. Zdá se mi, že poslední dobou na ně moc nespoléhám a to není dobrý."pokročila jsem rameny a snažila se vypadat lhostejně.

Nakonec teda Christian polevil a vymyslel mi cvičení na mé ochablé smysly. Zavázal mi oči a pro jistotu mi ještě dal spešl klapky.

Postavil mě doprostřed nějakého placu. Netrpělivě jsem podupávala a nervózně jsem naslouchala zvukům kolem sebe. Najednou jsem vpravo asi dvacet kroků ode mě slyšela lehký zvuk napínání tětivy. Takže po mě bude střílet lukem jo? Tak to bude mazec. První šíp mě jen trochu škrábl do ramene.

Další napětí tětivy tentokrát za mnou rychle jsem se otočila podle zvuku letícího šípu jsem uhnula. Poslouchala jsem dál a uslyšela jsem asi čtyři osoby kolem sebe. Další šíp mi proletěl těsně kolem ucha.

Takhle to pokračovalo ještě dlouho. Poslední šíp jsem chytla pomocí štítu a pak jsem ho odmrštila a strefila se přímo do nějaké osoby. Spokojeně jsem se usmála, když jsem uslyšela bolestné syknutí. Christian mi sundal klapky a já zjistila že ta zasažená osoba byl Finn. V duchu jsem se poplácala po zádech. Došel si sednout na kamen u konce tábora.

Šíp ho zasáhl do levého ramene. Marně se ho snažil vyndat, ale furt nic.

"Hele když jsi ten šíp tak debilně zabodla tak si ho pojď hezky vyndat."zastavil mě Finn.

Protočila jsem oči a vydala se k němu. Šíp byl zabodnutý dost hluboko skoro se dostal až na druhou stranu. Rychlým tahem jsem ho vytáhla. Finn zasténal. Zkoumavě jsem si prohlížela jeho ránu. Byla zčernalá a tekla z ní tmavá tekutina připomínající spíše rtuť než krev. Připadla jsem do ruky rychle šíp a prohlédla si jeho hrot. Při prvním pohledu jsem neviděla nic, ale když jsem se podívala důkladněji spatřila jsem mazlavou oranžovou tekutinu. Vlčí jed.

Rychle jsem se vyšvihla na nohy. Popadla jsem Finna pod nezraněným ramenem a svižným tempem jsem se s nim vydala k lékařskému stanu. Při každém kroku Finn bolestně zasténal a propadl se o něco víc do mého sevření. Kdo sakra dal na ty šípy ten jed? Máme tu vlka nebo to udělal někdo odtud?

Když jsem vcházela do stanu, už jsem Finna prakticky vlekla. Hnedka se kolem mě sletěli doktoři a sestry. Popadli ho a odvlekli na nejbližší lehátko.

"Zavolejte doktora Maxe, okamžitě."zavolal jeden z doktorů.

Stálá jsem vedle Finnovýha lůžka a modlila se ať to zvládne. Tohle všechno totiž byla moje chyba. Ty šípy měli zasáhnout mě ne jeho. Max s rozevlátým doktorský pláštěm přiběhl k nám. Okamžitě si začal prohlížet ránu. Vzal nějakou malou škrabku, dost podobnou té, kterou použil i na mě, a seškrábl mu černou krustu.

"Sakra. Jed se dostal moc blízko srdce. Rozšiřuje se rychleji než normálně. Pokud se dostane až k srdci mohlo by ho to dokonce i zabít. Nemáme na výběr buď musíme amputovat ruku nebo s největší pravděpodobností zemře nebo ochrne."mluvil rychle a spiš pro sebe než pro mě.

Finn bolestně zasténal a snažil se něco naznačit směrem ke mě. Max jako by si teprve teď uvědomil, že tu jsem.

"Katrin. Ty ho můžeš zachránit. Vytáhni z něho ten jed stejně jako jsi ho vytáhla ze sebe. Pomoz mu."zavolal na mě.