7. generace

Malátné ráno

Ráno jsem nechtěla ani otevřít oči, jak jsem byla unavená. Nakonec jsem se donutila k tomu, abych je aspoň trochu pootevřela. A teď druhý krok, sednout si.

Bolela mě hlava jako by mi do ni někdo usilovně bouchal baseballovou pálkou. Rozhlídla jsem se a zjistila, že jsem u Lily na gauči. Silou vůle jsem se zvedla a došla k ledničce, odkud jsem vytáhla led a dala si ho ze strany na krk a na čelo.

Vyndala jsem si zmrzlinu a pustila se do jídla. Podle zvuků pravidelného oddychovaní z Lilyna pokoje, mi došlo, že sem Lily s Lukem nakonec přijeli taky, a že tu nejsem sama.

Snažila jsem se vzpomenout na včerejší noc, ale naprosto vůbec se mi to nedařilo. Když jsem dojedla měla, jsem stále ještě hlad, ale další jídlo před zápasem nemůžu. Už teď ta zmrzlina byla moc.

Podrbala jsem se na krku a šla si sednout. Hrozně se mi motal svět před očima. Byli už dvě hodiny odpoledne, když se otevřeli dveře a do obýváku vešel Luka. Kdyby mě tak nebolela hlava, už bych na něj začala řvát.
Místo toho jsem se na něj obrátila s prosbou:

"Můžeš mi z lednice podat další led prosím?"

Přikývl a podal mi ho.

"Kam si vlastně zmizela? Naposledy jsem tě viděl, jak jsi se šla napít k baru a to je všechno."zeptal se mě.

Já na něj jen s nechápavým výrazem koukala.

"Já myslela, že to vy jste mě dovezli sem."

"Ne, my jsme sem dorazili kolem čtvrtý ráno a to už jsi tu byla a spala."nechápavě jsme se na sebe podívali.

"Tak jak teda jsem se sem dostala?"

"Nemám ponětí."s pokrčením ramen se zas vrátil k Lily.

Svraštila jsem obočí a začala přemýšlet co se vlastně včera stalo, ale vůbec mi to nešlo. Až na jednu věc jsem si vzpomněla.

Flash back:

"Ty nejsi plnoletá co ?"
"Nejsi ty náhodou Einstein?"
"Na to jsem až moc hezkej, takže asi ne."

To bylo jediné, na co jsem si dokázala vzpomenout, ale na  tu osobu, s kterou jsem mluvila, jsem si nedokázala vzpomenout. Nebyl to nikdo koho znám, toho jsem si stoprocentně jistá. Znovu jsem se zamyslela.

Flash back:

"A ty jsi její nejstarší potomek."
"Jo, mám ještě dva mladší sourozence bratra a nejmladší sestřičku."
"A máš nějaký bratrance či sestřenice, kteří jsou starší než ty?"
"Ne, nemám "

Další zvláštní vzpomínka. Už mě to přestalo bavit, stejně to nedává smysl. Šla jsem tedy na mobil a projížděla Instagram, když mi cinkla zpráva od taťky.

Táta: Doufám že jsi moc neponocovala, protože dnes máš jeden z tvých důležitých zápasu.
Já: Neboj to zvládnu jen mě trochu bolí.    hlava.
Táta: Tak to rozchoď. Za to si můžeš sama. Jinak v 15:50 před halou. Věci ti beru.
Já: Ok, budu tam.
Táta: Ještě, aby ne.

Zmučeně jsem odhodila mobil na gauč. Vůbec se necítím na to někam chodit, natož se s někým prát. Nakonec jsem se, ale ve tři rozloučila s Lukem a Lily a vyrazila jsem na cestu pěšky s malou zastávkou na kafe. Pomohlo mi ale asi tak na 3 minuty dýl to nepomohlo.

Když jsem došla na místo srazu, táta už tam čekal. Dovedl mě do šatny, tam jsem se převlíkla a začala se připravovat na zápas. Hlava mě bolela snad ještě víc než ráno a krk mě svědil tak, že bych si tu kůži na krku rozdrásala do krve, kdybych měla delší nehty.