7. generace

Nové priority

Tréninkový plac jsem poznala na první pohled. Nejen kvůli lidem, který tam mezi sebou bojovali, ale také kvůli udusané trávě a pachu potu. Všimla jsem si Christiana, toho vysokého hnědovlasý hory masa s modrýma očima, a vyrazila jsem k němu.

"Ahoj. Nevíš s kým si tu můžu zatrénovat?"zeptala jsem se ho rovnou.

"Čau. Hele zrovna Finn hledal někoho s kým si zatrénuje tak můžeš s ním."navrhl mi.

Dobře proč ne. Přikývla jsem a vydala se za Finnem. Viděl mě jak si to k němu rázuju a při tom mě zkoumal tím svým hodnotícím pohledem. Měla jsem na sobě tréninkové oblečení, které jsem měla ještě z doby, kdy jsem dělala kickbox. Samozřejmě oblečení bylo v černé nevýrazné barvě. Ale když se na mě díval Finn, měla jsem pocit, jako by viděl i pod oblečení. Přimhouřila jsem oči a nadzvedla jsem vyzývavě bradu a probodla ho pevným pohledem.

"Takže budu mít tu čest bojovat proti 7. generaci. Jaká čest."poklonil se a já protočila oči v sloup.

"Dáme boj se zbraněmi nebo bez nich?"zeptala jsem se a přešla jeho provokování bez odpovědi.

"Bez. Což znamená i bez magie, vyvolená."poučil mě a stoupl si doprostřed placu.

Popošla jsem k němu a postavila se naproti. Zaujal lenivý bojový postoj, jakoby ho to všechno jenom unavovalo, a já byla jenom moucha, kterou chce odehnat. Zvedla jsem ruce připravená na jeho první útok. On však nic nedělal jenom čekal. Čekal na můj první úder a já mu ho nechtěla poskytnout.

Nakonec jsem pohla levou nohou dopředu a tím mu dala falešnou zprávu, že budu útočit právě levou stranou. Přetočila jsem se na levý noze vykopla pravou. Uhnul. Přetočil se a zaůtočil loktem do mého boku. Vykryla jsem to, ale on mi mezitím podkopl nohy. Spadla jsem a on byl nade mnou. A měřil mě svým vyzývavým úšklebkem.

"Tak že by naše vyvolená bojovala takhle špatně."natočil hlavu na stranu.

"Klídek jen se rozehřívám."odfrkla jsem a znovu vstala.

Dali jsem asi deset takových kol. Už jsem přestala počítat kolikrát jsem vyhrála. On taky několikrát vyhrál. Byli to nakonec docela vyrovnaný zápasy. Nakonec jsem si museli dát pauzu, kvůli nedostatku dechu. Sedli jsme si vedle sebe na zem a on vytáhl láhev s vodou. Pořádně se napil a já si uvědomila jakou žízeň mám.

"Můžu?"kývla jsem směrem k flašce.

Jenom přikývl a podal mi ji. Napila jsem se a podala mu ji nazpátek.

"Hele kde jsi se naučila takhle bojovat?"položil mi otázku, která mu očividně už pěknou chvíli vrtala hlavou.

"Před tím něž jsem se stala upírem jsem dělala několik let kickbox. A taky mě Nikolaj trénoval."

"Ty jsi byla člověk?"nevěřícně vykulil oči.

"Jo."

"A jaký to bylo? Být člověkem."se zájmem se ptal dál.

"Super. Bylo to jiný. Prostě jsem si připadala víc svobodně. Víc bez závazků. Prostě víc jako normální puberťák. A pak mě Nikolaj v mých 17 proměnil a ze mě se stala vyvolená, 7.generace Silverstone. Najednou jsem nebyla obyčejná, ale výjimečná. Neříkám, že se mi nelíbí být upírem. Jenom to bylo lehčí, když jsem byla člověk."povzdechla jsem si. Poslední dobou je toho až moc. Moc zodpovědnosti. Moc požadavků. Moc očekávání.

"Jo to znám. Jsem druhý ze synů čistokrevného zakladatele. Už od mala jsme byli se sourozenci vychováváni k boji a naplnění určitých povinností vůči rodině. Nikdy jsme neměli volnou vůli. Nikdy jsem se nemohli rozhodnout za sebe."zabořil jeho smaragdové oči do těch mých hnědých.