7. generace

Ulička s Bumblebeem

Katrin-normálně
Nikolaj-tučně

Asi jsem se o tom ještě nezmínil, ale dojel jsem sem autem. Miluju sportovní auta hlavně Camara, takový ty výrazný. Měl jsem ho zaparkované v postranní uličce u baru. Tady to je dobrý místo, hlavně ať během toho nikdo nepřijde. Upřímně by to byla jenom zbytečná komplikace a ztráta času.

Když jsme vyšla na čerstvý vzduch, připadala jsem si jako by do mě realita nabourala v plné síle. Až teď jsem si uvědomila, že zítra mám zápas a já se tu potácím ve 4 ráno opilá a s cápkem, kterého znám sotva půl hodiny.

Vzal mě za ruku a táhl směrem k postranní uličce bez světel. To si děla prdel ne! Tam vážně nejdu sice vypadá dost důvěryhodně zato ta ulička ne. Vymanila jsem svou ruku z té jeho a založila si je na hrudi.

"Tam nejdu."rázně jsem zakroutila hlavou.

"Neboj já tě neukousnu jen tam mám zaparkované své auto."zasmál se blikl kličkami od auta.

Najednou se na konci uličky rozsvítili reflektory auta. Když jsem se zahleděla pozorněji, zjistila jsem že tam stojí žluté auto s tlustou černou čárou uprostřed. To auto vypadalo prostě jako Bumblebee. Vyprskla jsem smíchy, miluju Transformers.

Chápu její obavy, taky jsem tisíciletý upír, který ji právě hodlá přeměnit. To je můj úkol, najít 7. generaci Silverstonů, přeměnit ji na upíra a pak mám na 83 let pauzu, budu si moct dělat co chci. Vzal jsem ji za ruku a zeptal se jí:

"Jdeš strašpytle nebo tu budeš čekat dokud se ty dvě hrdličky od sebe neodlepí?"

Zvedla bradu a vykročila směrem k autu. Ještě se ale stihla ohlídnout a houknout na mě:

"Jen tě upozorňuji, že už deset let dělám kickbox, tak si nemysli, že jsem tak snadná kořist."tímhle mě upřímně vyvedla z míry.

Lidskou sílu už jsem ochutil a nehodlám to zopakovat. Ale je to 7. generace, prostě musím. No jo, použiju na ni jinou taktiku. Ale jako první si musím dát aspoň trochu krve.

Rychle jsem přešel k mým železným zásobám krve v kufru, které používám jen v nejnutnějších chvílích.

Už jsem chtěla otevřít dveře od auta, když jsem slyšela tupou ránu. Rychle jsem se otočila a spatřila Nikolaje, jak zaklapl kufr. Malém jsem vyletěla z kůže, když se najednou přiblížil tak blízko, že slyšela jak přerývaně dýchá. Naklonil hlavu na stranu a zeptal se:

"Kam tě mám hodit?"na okamžik jsem zaváhala, tak romantickou chvilku a on jí zkazí takovouhle pitomostí, bravo Nikolaji bravo.

Poťouchle jsem se nad svými myšlenkami ušklíbla. To je tím pitím.

Řekla jsem mu adresu od Lylinýho domu a znovu zabrala za dveře od auta, ale byli zamčený. Tak teď už jsem se začala trochu bát. V takhle opilém stavu se těžko budu bránit. Odstoupila jsem o krok dozadu a on udělal krok směrem ke mě.

"Neboj se ono to bolet nebude."zalhal jsem a přistoupil k ní a rychle se dotkl jejího spánku.

Nebudu lhát ovlivnit jí bylo těžší než jsem čekal. Byla jak mentálně, tak fyzicky silná a vybudovala si mentální obranu, která se blbě proráží. Když už jsem myslel, že se mi to nepovede, tak se mi na poslední chvíli podvolila a nechala mě ji ovlivnit. Zvláštní jako by mi začala důvěřovat.

"Zůstaň stát a buď zticha."zabručel jsem a hledal v kapse tu zatrolenou dýku.

Když jsem ji našel vytáhl jsem ji a ukázal ji jí.

"Katrin ty nevíš co jsi, že ne ? Tak já ti to prozradím jsi prvorozené dítě Alison Silverstone, což z tebe děla jedinečné dítě 7. generace Silverstone, jeden z pradávných rodů moji rasy. Jenže bohužel tvoje rodina se začala míchat s lidskou rasou a tím poskvrnila váš rod. Proto teď přede mnou stojíš jako lidská bytost a ne upír. Ale neboj já tě toho utrpení být člověkem zbavím. Můj otec mě pověřil tímto úkolem a já ho nehodlám zklamat. Hmm...zvláštní..ani jako člověk nevoníš, jdeš cítit upírem skrz na skrz. Tak a teď tobě i sobě prokážu službu a proměním tě v upíra."škodolibě jsem se na ni usmál a překonal jsem tu vzdálenost mezi námi pouhým krokem.

Poslouchal jsem ho, ale nemohla se ani hnout. Co to se mnou je? Začala jsem chápat, že mě musí nějak mentálně držet.

Začala jsem vzdorovat proti jeho vědomí. Myslela jsem na to jak mě odmala mamka učila, že si nemám nechat si hrabat v hlavě. Naučila mě jak si vybudovat mentální hradbu. Nikdy mi, ale neřekla k čemu mi to bude. Až teď to chápu.

Jen jedna věc mě zaráží a to proč mi nikdo neřekl, co jsem zač?! Byla jsem naštvaná na sebe, na mámu, na tátu ale hlavně na toho zasranýho zmrda, co mě ovlivnil a já se nemůžu ani hnout.

V tu chvíli jako by se ve mě něco zlomilo, byla jsem zas volná. Moje pěst vystřelila směrem k jeho obličeji. Nečekal to a tak dostal přímo do tváře. Chytl se za tvář a ustoupil několik kroků dozadu.

Nejsem zvyklá utíkat z boje, ale tentokrat to bylo nutný. Vzala jsem nohy na ramena a zdrhala směrem k baru.

Kurva..... má ale sakra sílu. Rychle jsem se dostal k ní a přitiskl jsem ji zády ke zdi. Chtěla mi znova jednu vrazit, to však nestihla chytl jsem její zavřenou pěst do té své. Pak už jsme jen sváděli souboj mezi sebou, kdo má větší sílu.

Asi minutu jsme stali a prali se, kdo jako první ustoupí v naši pomyslný souboji síly. To jsem však nečekaně dostal kolenem do koulí. Tak teď už mě fakt nasrala. Chytil jsem ji pod krkem a přitiskl na zeď.

Když už to vypadalo, že omdlí jsem ji znovu zatlačil na spánek prstama a znovu ji ovlivnil. Teď už by se z toho dostat neměla.

Když jsem si byl jistý, že už nebude dělat problém, jsem znovu vytáhl dýku, kterou jsem při souboji upustil.

"Máš sílu. Bude z tebe silný upír."teď už jsem neváhal, jak prvně a bez dlouhých proslovů jsem si řízl do dlaně.

Dřív než se rána stihla zacelit, jsem nad ni dal druhou ruku a začal se soustředit. Proměna není nic lehkého, jak pro upíra tak pro osobu, kterou se snaží proměnit. Naše krev je totiž jak jed. Jen hodně silní jedinci to přežijí. Ona to však na 100% zvládne. Musí.

Už zase jsem se nemohla hýbat. Ted už jsem se však nevzpírala, neměla jsem na to sílu. Vystrašeně jsem koukala, jak když otevřel oči tak už nebyli světle šedivé, ale oranžovo-rudé.

Nad jeho neporaněnou rukou se začali vznášet několik kapiček krve, které se následně začali řadit do kruhu a kroužit. Stále se přibližovaly ke středu až se střetli a začaly vytvářet provazce, které se do sebe navzájem zamotávaly, čímž vytvářeli kříž. Uprostřed toho kříže se lesklá jedna kapička krve, která karmínově zářila.

Chytl mě za hlavu a naklonil ji tak, aby měl přístup na mou levou část šíje. Odhrnul mi vlasy a zašeptal do ucha:

"Rád jsem tě poznal Katrin Veronik Silverstone, neboj v den tvé upíří plnoletosti se znovu shledáme."a s těmito slovy mi ten krvavý kříž přitiskl na mou holou kůži.

Kdybych mohla, řvala bych na celý kolo, ale já mohla jen tiše stát a sykat bolestí. Byla to bolest asi jako by vám někdo přitiskl rozžhavený kus železa na krk. Cítila jsem jak ze mě vyprchávají síly, až mě nakonec pohltilo sladké bezvědomí.

Poslední myšlenka co mi proudila hlavou byla: Nikolaji Jespere Daltone právě sis vypsal rozsudek smrti.

Upřímně v autech se moc nevyznám tak sorry jestli je tam nějaký jiný auto než jsem popsala v příběhu. Jinak budu moc ráda za jakýkoliv vote nebo komentář🫠
1261 slov