Další dny jsem chodila okolo Nikolaje jako by to byl vzduch. Ostatně on také. Dny se táhly a já nedělala nic jiného než jen posilovala svoji magii. Cítila jsem jak ji mám pod kontrolou a jak ji dokážu využít ve smrtelnou zbraň. Když jsem pak večer ležela v posteli a vzpomínala na ten pocit, jak absolutně ovládám magii, cítila jsem klid, jaký jsem už několik let necítila. Jediné co jsem na večerech v posteli nesnášela, byli vzpomínky na Nikolaje. Vzpomínky, které se mi dostávali do hlavy, i přes mou mentální bariéru a rozpouštěli ten led v mém těle. Chtěla jsem si je vyrvat z mysli a zahodit je do temnoty záchoda.
Sledovala jsem přikrčený bojový postoj Nikolaje a soustředila se jak na mou vlastní životní energii tak na energii kolem mě. Jiskřila mi mezi prsty a zahalovala moji mysl do smyslné mlhy moci. Naklonila jsem hlavu a pozorovala jak Nikolaj převedl váhu trochu na levou stranu. Bylo jasné že zaútočí pravou stranou jako první. A taky že jo vystartoval pravou nohou mi hodlal podkosit nohy.
Já jsem však skočila, udělala otočku a vrazila mu loktem do boku. Tak by to bylo ideální, až na to že uhnul a zaútočil pravou pěsti, kterou jsem nestihla vykrýt. Rána do žeber mnou otřásla jako bych byla jen strom klátící se ve větru. Sykla jsem bolesti vzdálila se od něj na dosah ruky. Znovu vyrazil a tentokrát mířil kopem na moje koleno. Uhla jsem a dala Nikolajovi zespodu do nohy impuls a tím jsem ho odmrštila do vzduchu. Samozřejmě Nikolaj z toho unikl tak že udělal salto vzad a elegantně dopadl na skrčený nohy. No jo elegán.
V ruce jsem si udělala rudo-černé šipky a vystřelila je po něm. Udělal elegantní výkrut a všem se lehce vyhnul, takže šipky s ránou vyvrtali černé díry do lípy za ním. Chudák lípa, dost jsem ji za tu dobu co tu cvičím, zničila. Spojila jsem dvě vlákna magie a vytvořila si tak bič. Mácha jsem s ním ve vzduchu a podrazila mu tak nohy.
Nikolaj bolestně syknul a já bič rozpustila ve vzduchu. Ublížit mu chci, ale nechci ho zabít. Vyšvihl se na nohy a hodil po mě dýkou. Mířila mi do břicha. Rychle jsem udělala štít. Dýka se do štítu zabodla, ale uvízla zabodnutá mezi proudy magie. Pustila jsem štít a chytila jeho dýku. Bolestně jsem vyjekla. Dýka mě pálila jako žhavá láva. Rychle jsem ji upustila, dýka spadla na zem a já koukala na mou popálenou ruku, která se nechtěla zahojit.
"Nikdy jsi neslyšela o Nerbinské oceli a její prokletí. Obřadní dýky se mohou dotknout jenom jejich majitelé. Proto je Nerbinská ocel využívaná do válek s nelidskými bytostmi. Dokáže zabít jak vlkodlaka tak upíra. Když jsi do mě bodla svou dýku neublížila mi vážně, protože ani ty jsi mi nechtěla doopravdy ublížit. Když bys mě chtěla zabít, byl bych už mrtví." Oznámil mi.
Zajímavé. Nic jsem neodpověděla jen jsem odkopla dýku někam za sebe, aby ji nemohl využít. Od někud vytáhl dvě dřevěné tyče. Jednu mi hodil a druhou si nechal a zaujal bojovou pozici. Zmateně jsem tyč chytla. Tak s tímhle neumím, maximálně ji můžu využít na striptýz. Nikolaj však nevypadal, že chce abych ji využila právě na tohle, aspoň né dneska. Potutelně jsem se ušklíbla. Vyrazil na mě, roztočil tyč a strefil mě hned do lýtka a do lokte, sotva jsem tu svou tyč vyzdvihla. Takhle si ze mě dělal otloukánka pěknou chvíli, nakonec jsem se naučila s tím aspoň trochu zacházet a konečně jsme bojovali plnohodnotný boj.
Unaveně jsme si sedla a vzdala to. Nikolaj si ke mě přisedl a udýchaně se rozvalil.
"Jsi dobrá."
"Já vím. Zato ty ses nějak zhoršil."posměšně jsem odpověděla.
Odfrkl si a odhrnul mi vlasy z krku aby viděl můj kříž. Obdivně po něm přejížděl pohledem a zkoumal jeho strukturu.
"Nech toho. Sám jsi mi ho tam vtiskl."
"A jsem rád že jsem to mohl udělat právě já. Mám tam aspoň svůj krásný podpis."potutelně se zakřenil.
ČTEŠ
7. generace
Vampire(1. Díl série - Krvaví rubíny) Když je příběh příliš nalajnovaný a osud určený jasným řádem lidi to přestane bavit. A ne jenom lidi. Katrin nemá ráda řád a už vůbec ho nectí. Už odmala nedokázala udržet svůj temperament a charakter na uzdě. Žila si...
