7. generace

Uprostřed nepřátelského tábora

Klečela jsem v měkkém mechu s naprosto prázdnou myslí. Nic jsem necítila, ani bolest ani zuřivost ani zoufalství. Prostě nic. Jenom prázdnotu, která mě však naplňovala a spalovala zevnitř.

A pak najednou z čista jasna, jako by mi to někdo podstrčil, jsem si vzpomněla na Henryho. On ho zabije. Zabije ho a já mu nijak nepomůžu.

Ostře jsem se nadechla. Musela jsem vstát. Musela jsem jít, protože teď na mě nezávisel jenom můj život, ale i život druhých. Silou vůle jsem se vyškrábala na nohy. Hluboce jsem se nadechla. Udělala jsem vrávoravý krok a pak další a další.

Rozběhla jsem se k táboru. Těsně před stanem pro vězně jsem prudce zastavila. Napřáhla jsem ruku a uvrhla jsem stráže do bezvědomí. Nebo jsem je zabila? Sama nevím. Moje magie byla momentálně silná a prakticky neovladatelná. Byla zuřivá jako já.

Vtrhla jsem do stanu a jednou šipkou jsem rozrazila Henrymu dveře od cely. Trhnutím se probudil. Vyjeveně na mě koukal.

"Pojď jdeme."pokynula jsem.

Neotálel a rychle se zvedl a běžel za mnou. Vzali jsme to zadním vchodem ven. Potichu jsme se proplétali táborem a vyhýbali jsme se, každému upíru, který se tu potuloval. Když jsme se konečně dostali asi kilometr od tábora, Henry se konečně přestal tak bát.

"Kam to jdeme?"doběhl mě.

"Kam asi. K vám do tábora. Potřebuju si promluvit s vašim Alfou."pokračovala jsem v cestě a ani jsem se na něj nepodívala.

Radostně se rozeběhl. Najednou se, ale zastavil.

"Katrin, ale měla bys vědět že s mým strýcem je těžké najít stejnou řeč. Natož když jdeš s nim nejspíš smlouvat."varoval mě.

"Neboj my se nějak domluvíme."odvětila jsem rázně.

To mě ale Henry už neposlouchal a už byl ve vlčí podobě a probíhal se mezi stromy. Nad jeho radostí jsem se musela pousmát. I když jsem v srdci cítila obrovskou propast, Henryho počínání mě přivedlo do lepší nálady.

Cesta ubíhala pomalu, ale to na tom bylo příjemné. Takže když jsme dorazili na okraj vlčiho tábora už dávno svítilo slunce. Když nás uváděli stráže, okamžitě nás popadli a vedli nás před Alfu. Henryho asi nepoznávali ale tím že byl vlk tak se k němu chovali o dost líp než ke mě. Upřímně bylo mi to putná a tak jsem sebou nechala vláčet jak chtějí.

Když jsme procházeli táborem všichni, kdo nás uviděli se na chvíli pozastavili a udivene si nás prohlíželi. Někdy se z davu dokonce ozvalo i tiché šeptání a zaslechla jsem několikrát i Henryho jméno. Dovedli nás před hnědý stan, který se tyčí nad těmi ostatními tady v táboře. Stráže si mě měřili nenávistným pohledem. Takže když dostali pokyn mile rádi mi nasadili pouta z Nerbinské oceli, která se mi zařezávala do kůže, když jsem se pokusila roztáhnout ruce, a dovedli mě dovnitř.

A tam byl. Alfa. Lennox Asher. Seděl za stolem a ležérně se opíral o opěradla polstrované židle. Pozorně jsem si prohlédla každý jeho rys. Měl ostře řezané rysy a široká ramena. Černé vlasy jako uhel měl rozcuchané a po krajích trochu zastřižené. Rty vykrojené a zkroucené do lehkého úsměvu. Ale rys, který mě na něm zaujal nejvíce, byli jeho oči. Měl je šedivé jako měsíc. Ihned jsem si vzpomněla na Nikolaje. Rozdíl byl, ale v tom že Nikolaj je měl lesklé a více zářivé. Tyhle oči byli matné a zastřené mocí. Stejně jako z jeho vzhledu i z jeho osobnosti vyzařovala aura velitele, který poutá pozornost všech kolem sebe. Taky aby ne když je to Alfa vlčí rasy.

Přimhouřenýma očima mě sledoval jako by mě skenoval a odhadoval stejně jako jsem odhadovala já jeho. Něvědomky jsem se narovnala. Naklonil hlavu a konečně promluvil.