Pan šéf - Dokončeno

Den D

Ráno jsem se vzbudila na zemi. Zmateně jsem se zvedla a na posteli viděla Lucy. Pohodlně spala rozvalená na mé posteli a vedle ní ležela spokojeně Peggy. Postavila jsem se na nohy a zamířila do kuchyně. Podívala jsem se na kalendář a nevěřila svým očím. 18.července. Zítra je ten pohovor! Vyběhla jsem nahoru a začala tahat Lucy z postele. „Co je?" ptala se rozespale. „Musím se připravit na ten pohovor, potřebuji klid," řekla jsem, ona se na mě udiveně podívala, ale to už jsem jí podávala kabát a vedla ke dveřím. Ty se za ní zavřeli a já měla čas a klid na přípravu.

Další den:

Proboha, já zaspala! To se může opravdu stát jen mě. Takhle k mé včerejší přípravě. Rychle jsem na sebe vzala sukni, tílko a sáčko, vzala do ruky kabelku, hodila do ní kartičku, kterou jsem dostala a vydala se do kanceláří na pohovor. Když jsem vyšla z budovy na, snažila jsem se chytit taxi, ale žádné nejelo. Musela jsem pěšky.

Bylo to skoro půl hodiny chůzí, což nemůžu stíhat, ale musím to zkusit. Rozběhla jsem se, sice to na podpatkách šlo špatně, ale běžela jsem dál. Najednou do mě narazil nějaký muž, a protože byl o hlavu vyšší, vylil mi na hlavu kávu, kterou zrovna pil. Běžela jsem dál a snažila se to nevnímat a stáhla jsem si vlasy gumičkou.

Najednou vedle mě zastavil taxík. „Kam tak pospícháte? Chcete vzít?" zeptal se řidič a já jsem vděčně přikývla a rychle nastoupila. Řekla jsem, kam chci, a během pěti minut jsme byli na místě. „Kolik zaplatím?" zeptala jsem se, když jsem vystoupila a vyndala z kabelky peněženku. „Pro tak krásnou slečnu v nesnázích jsem to udělal rád. Nemusíte platit nic," řekl, a než jsem stačila poděkovat, odjel.

Na chvíli jsem se opřela o prosklenou zeď budovy, abych se uklidnila, a vešla jsem. Bylo to tak...OBROVSKÉ! Všude byla spousta lidí. Přišla jsem k recepční a podala jí kartičku. Ukázala mi, kam mám jít, ale já stála dál, protože jsem absolutně nevěděla, co se okolo mě děje a jakým směrem recepční ukazuje. Po chvíli se na mě podívala, zvedla se, a s úsměvem mě šla doprovodit.

Nastoupili jsme do výtahu, kde jsme byli sami. „Slyšela jste o tom, že pan Digory má rád dochvilnost? Myslím, že u postu, o který se ucházíte, to asi vadit nebude," začala najednou a já se na ní jen překvapeně podívala. Kdo že to? „Aiden Digory. Náš ředitel. Bude vést váš pohovor a miluje dochvilnost, ale u vás to vadit nebude. Jdete na post sekretářky v sektoru G, je to v suterénu. Navíc nejste jediná, kdo dneska přišel na stejný pohovor," objasnila mi, když viděla můj výraz. Nemůžu uvěřit, že jsem si nevyhledala tak základní informaci.

Najednou se výtah zastavil a jeho dveře se otevřely. „Jděte rovně, jsou to druhé dveře vlevo," řekla, popostrčila mě ven a výtah se zavřel a odjel. Už nebyla cesta zpět. Zamířila jsem tedy ke dveří a otevřela je. V místnosti bylo pět dalších žen, které šli na stejný pohovor. Sedla jsem si na nejbližší židli. Sotva jsem si sedla vyšel ze dveří sexy chlap v saku.

„Je tu Amy Wilsonová?" zeptal se a já hned vyskočila na nohy. Nestihla jsem ani odpovědět a už se otočil. Šla jsem za ním. Vešla jsem do obrovské místnosti, která měla prosklenou zadní stěnu. Přední stál konferenční stůl a za ním seděl už ten chlap. Předpokládám, že je to Aiden. „Proč provádíte pohovory sám?" zeptala jsem se, když jsem se na jeho vybídnutí posadila na židli a nechápala, proč se ho na to zeptat. „Proč vás to zajímá?" zeptal se přísně.

Trošku jsem se lekla. Celkově vypadal nebezpečně. Tmavé, hnědé vlasy, dokonale symetrický hranatý obličej, vysportované tělo v obleku na míru. „No... Ve většině firem je nějaký zaměstnanec, co tohle dělá," řekla jsem nejistě a litovala toho, že jsem se vůbec na něco zeptala. „Chci si být jistý, že jsou moji zaměstnanci dokonalý. Dokonalý zaměstnanci chodí včas," řekl a podíval se na mě.

Aha, ta recepční měla pravdu. „Moc se omlouvám, já..." nedořekla jsem. „Teď to řešit nebudeme. Přejdeme k pohovoru. Já se jmenuji Digory. Aiden Digory. Vy, pokud se nepletu, jste Amy Wilsonová. Máte vystudovanou vysokou školu ekonomickou. Proč jste si zrovna vybrala tento post, když máte na vyšší postavení?" zeptal se. Úplně mě tou otázkou zaskočil a já nevěděla, co na to říct.

„No... Vždycky jsem chtěla pracovat v této společnosti, jinak bych na ekonomii nikdy nešla," přiznala jsem. Najednou se mi začala točit hlava, to asi tou nervozitou. „Řekněte mi, jaká v ročníku jste byla?" zeptal se, ale já nebyla schopná odpovědět. „Slečno Wilsonová? Jste tu stále, nebo vás unesli mimozemšťani?" zeptal se a zasmála se svému vlastnímu vtipu. Měl zvláštní smích.

Stále jsem neodpovídala. Motala se mi hlava a skoro jsem neviděla, protože se mi dělali hrozné mžitky před očima. Musela jsem se předklonit a začít zhluboka dýchat do dlaní. „Promiňte, musím na vzduch," řekla jsem najednou a zvedla se. Zamířila jsem ke dveřím a nevnímala, co se děje za mnou. Cestou ke dveřím ven z místnosti jsem se začala motat, až jsem se musela opřít o zeď. Pomalu jsem se vydýchala a chtěla pokračovat v cestě.

Narovnala jsem se a otočila se. Najednou jsem se skácela k zemi, ale Aiden mě zachytil. Přestala jsem vnímat svět okolo sebe a poslední, na co si vzpomínám, jsou udivené pohledy dalších účastnic pohovoru, když pan Digory vychází ze své kanceláře se mnou v náručí...

Tak, další kapitolka. Doufám, že se vám líbí a podpoříte mě. Do psaní jsem se teď doslova zažrala, a jsem ráda, že tak hodně čtu, jinak by to bylo takový...obyčejný.  Moc vás miluju, zlatíčka ❤❤❤  Na obrázku Amy (Shailene Woodley). Mimochodem, použila jsem vaše navrhovaná jména pro šefa a vznikl z toho Aiden Digory a jsem za to ráda. Líbí se mi to :D

Korekce 25.4.2020