Pan šéf - Dokončeno

"Klid" domova

Věnováno mé slovenské čtenářce... (Btw. Přečtěte si její knížku Wolf love💙😘😉) (Btw. Numero dos... Je to fakt super holka, která je nejspíš stejný retard jako já! 💙💙💙)

V nemocnici mě ošetřili a ptali na všelijaké otázky. Zjistila jsem, že to nebyla zase taková výška na tu římsu, asi 2,5 metrů. Zraněních jsem však měla dost. Pár zlomených žeber, naražený záda, vymknutý kotník a nalomený kloub v koleni. Dostala jsem sádru na nohu, která mi sahala až do půlky stehna. Nemohla jsem díky tomu vůbec chodit, a tak jsem dostala i vozík, který jsem se musela naučit ovládat. Chtěli si mě nechat na pozorování, ale to jsem odmítla a Lucy mě odvezla domů.

Hned jsem si vlezla do postele a Lucy mě začala obskakovat. Nejdřív zavolala do práce, že si bere volno, a kdyby bylo něco nutně potřeba, bude pracovat z domova. Pak mi udělala čaj a nějaké lehké jídlo. Neměla jsem žízeň ani hlad, ale musela jsem něco sníst. Ze všech těch slz mě stále pálili oči a bolela hlava. Chtěla jsem jen zavřít oči a spát, ale vzpomněla jsem si na svoje auto. Houkla jsem na Lucy a ta se ke mně hned přihnala.

„Mohla bys dojít do kanceláří pro mé auto? Je v garážích, místo F69," řekla jsem a hodila po ní klíčky, které jsem měla v kabelce. „Tady byl někdo vtipálek," odvětila, když je chytila. Neměla jsem chuť jí odpovídat, tak jsem jen něco zabručela a s ukrutnou bolestí jsem se otočila na bok. Zavřela jsem oči a usnula. Jakmile jsem zavřela oči, začali se mi objevovat různé obrazy. Sen už jsem dlouho neměla...

Těkala jsem pohledem po místnosti a něco hledala... Nebo někoho? Nevím. Chtěla jsem se postavit, ale nešlo to. Přešla jsem pohledem na svoje ruce a viděla kožená pouta, která mě pevně svazovala k židli, na které jsem seděla. Podívala jsem se znovu po místnosti a hledala někoho, kdo by mě mohl odvázat. Nikoho jsem neviděla, ale zaslechla jsem podivný šramot za svými zády. Nemohla jsem se otočit, a tak jsem jen něco křikla, aby si mě neznámý všiml.
„A hele," zaslechla jsem hlas člověka, se kterým jsem se nechtěla už v životě setkat.
„Derene? " zeptala jsem se opatrně a čekala, jestli se přede mnou objeví postava mého bývalého a jediného přítele, kterého jsem v životě měla.
„Jak se máš?" zeptal se mě ten samý hlas a s touto otázkou se přede mne postavil. Neviděla jsem však Derena, ale Aidna.
Hrklo ve mě a automaticky jsem se skrčila.
„Amy, nech mě to udělat. Bude se ti to líbit, uvidíš," řekl. Počkat! Přesně tuto větu už jsem někdy slyšela. Bylo to ten večer, co jsem se s Derenem rozešla. Teď však tato slova vycházela z úst mého bývalého šéfa. Přišel až ke mně a spojil naše rty v jedny. Můj strach se rázem vytratil a já nevěděla co dělat.
„Nech mě to udělat," řekl znovu a já nebyla schopná ničeho jiného než pomalu kývnout hlavou na souhlas. Chytil kožené pásky a rozepl je. Promnula jsem si zápěstí a pomalu se postavila. Aiden mě hned obejmul a znovu naše rty spojil.
Z našeho polibku jsem cítila lásku smíšenou s touhou. Odtáhl se a sundal si tričko. Já jsem ho napodobila a zůstala jsem před ním stát jen v podprsence. Znovu se ke mně přiblížil, ale jeho výraz se změnil. Na rtech mu pohrával zlomyslný úšklebek a barva jeho očí se změnila na temně černou.
Tentokrát mě láskyplně neobjal a políbil, ale chytl za ramena a strčil. A já padala. Nikdo mě však nezachytil a já prostě padala. Pomalu ale jistě se blížil můj konec...

Vzbudila jsem se se slzami v očích a roztřesenýma rukama. Zhluboka jsem se nadechla a snažila zastavit slzy, které mi stékaly po tvářích. Posadila jsem se a začala si mnout ruce. Pomalu jsem se zvedla a sedla si na vozík, který stál vedle postele. I když jsem byla zesláblá, podařilo se mi sednout si na vozík a rozjet se do kuchyně.

Našla jsem tam na stole vzkaz od Lucy: „Šla jsem něco nakoupit, hned jsem zpátky. Líbá Lucy. 😘"

Fajn. Dostala jsem se k umyvadlu a natočila si sklenici vody. Rychle jsem se napila a položila skleničku zpět na linku. Nějakým zázrakem jsem se otočila a rozjela jsem se zpátky do ložnice. Když jsem projížděla okolo velkého zrcadla na chodbě, neubránila jsem se pohledu na svůj odraz.

Zahlédla jsem se a strašně se lekla. Byla jsem bledá, měla rozcuchaný vlasy a na krku jsem zahlédla modřiny. Začala jsem různě naklánět hlavu, abych si prohlédla, jak velká modřina je. Byli jasně rozeznat prsty, které mi obepínaly krk.

Nechtěla jsem to moc řešit a radši na to zapomenout, tak jsem odvrátila pohled od odrazu a rozjela se do ložnice. S námahou jsem se dostala až k posteli a litovala toho, že jsem si s sebou nevzala láhev vody. Lehla jsem si zpátky do postele a zachumlala se do teplé peřiny, zavřela jsem oči a tentokrát spala klidným spánkem beze snů..

Tak konečně další kapitola. Chtěla jsem ji dopsat už minulý pátek, ale nějak mě po škole opustila chuť psát a vrátila se až teď. Jen mě tak napadlo... Vim, že vánoce jsou až za dlouho, ale napište mi do komentářů, jestli by jste chtěli nějaký tematický díl a já bych ho hned začala vymýšlet... 😊 🎄🎄🎄

Korekce 2.5.2020