Pan šéf - Dokončeno

Bál 2.část

Dívala jsem se do Aidnových očí a přemýšlela, co tu vlastně dělám. Mělo mi dojít, že on je ten tajemný společník, jenže zvědavost, jaký to tu bude, byla větší. Koukali jsme se navzájem do očí a čekali, kdo první uhne pohledem. Chtěla jsem být já ta silná, a tak i přes nepříjemný pocit, který jsem hluboko v sobě cítila a byl čím dál tím silnější, nepolevila jsem. Dál jsme si vyměňovali pohledy a ani jeden nevypadal, že by se vzdal.

Přerušil nás číšník, jehož hlas se ozval u našeho stolu. Oba jsme se na něj otočili a on před každého z nás položil jídelní lístek. Napila jsem se vína a zvedla se. Vydala jsem se ke dveřím. „Kam jdeš?" zeptal se. Podívala jsem se na něj přes rameno a řekla: „Dolů. Najít Lucy." S těmito slovy jsem odešla a snažila se najít cestu do sálu.

Nakonec jsem se tam dostala a za hlasu dvou moderátorů, jsem začala Lucy hledat. Nenápadně jsem se podívala směrem, kde jsem ještě před chvílí seděla, ale nikoho jsem tam neviděla. Nechtěla jsem se tím zaobírat, tak jsem dál procházela sál a hledala. Chodila jsem od stolu k stolu a hledala její stříbrnomodré šaty a černou masku.

Lucy se mi povedlo najít díky černé rtěnce. Byla jediná žena která měla tak tmavou rtěnku a tak jsem ji nakonec jednoduše zahlédla. Poklepala jsem jí na rameno a ona se na mě otočila. „Kde jsi byla? Už jsem myslela, že se neobjevíš," řekla mi vyčítavě a stáhla mě na židli vedle sebe. Posunula ke mně svoji skleničku a já se napila. „Neuhádneš, kdo je můj doprovod," řekla jsem, jakmile jsem položila skleničku zpátky na stůl. „Myslím, že jsem schopná to uhádnout," řekla a dívala se někam za mně.

Nemusela jsem se ani otočit, protože mi někdo položil ruce na ramena. „Půjdeme si zatančit?" řekl ten známý hlas, jakoby jsme se ještě před chvíli nesnažili jeden z nás vyhrát bitvu pohledů. Chtěla jsem ho odmítnout, ale viděla jsem, jak se na nás pár lidí dívá a poznala jsem i jeho obchodní partnery. Na některých tvářích jsem si dokonce všimla nenápadného úšklebku. Začala jsem tedy pro ně hrát divadlo.

„Už jsem si myslela, že se nezeptáš," řekla jsem a rychle se postavila. Zahákla jsem se do jeho nabízeného rámě a společně jsme šli doprostřed parketu. Postavili jsme se do základního postoje a než jsme začali tančit, ještě mi přikázal: „Nech se vést. A nedej to na sobě znát!" Začali jsme tančit.

Nevěděla jsem, že umí tak dobře tančit. S velkou lehkostí jsme se pohybovali po parketu a lidi okolo nás se zastavovali a koukali na nás. „Všichni se na tebe dívají!" křikla jsem na něj a snažila se tančit podle něj. „Ne. Všichni se dívají na tvoji krásu," řekl mi nazpátek, aniž by při tanci zaváhal. „To ty jsi ten, co umí tančit," odvětila jsem. Poté už nic neříkal.

Hudba skončila a my jsme se zastavili. Okolo nás se pomalu začal ozývat potlesk a já sklopila hlavu. Aiden se na mě zvláštně podíval. Najednou si dal ruku na srdce a poklonil se, jako by patřil do jiného století. Stále se na mě zvláštně díval a mě to došlo: „Nech se vést. A nedej to na sobě znát!" Svým stydlivým sklopením hlavy jsem dala najevo, že jsem se nechala vést a tančil v podstatě jen on. A jeho poklona mi dává jasně najevo, že svého gesta mám využít. Udělala jsem tedy menší pukrle a snažila se, aby to vypadalo přirozeně.

Oba jsme se narovnali a znovu se podívali navzájem do očí. Teď jsme spolu však nebojovali, ale dávali si najevo, že jsme to zvládli. Znovu mi nastavil rámě a já se do něj zavěsila. Vyšli jsme ze sálu a mířili dlouhou chodbou pro mě neznámo kam. Aiden se zde zřejmě vyznal, protože ani jednou nezaváhal kam dál. Neměla jsem odvahu se ho na cokoliv zeptat, tak jsme vedle sebe šli mlčky jen za zvuku našich kroků.

Otevřel jedny dveře a my jsme se ocitli venku. Nebyli jsme vsak na rušné ulici, ale v krásné zahradě. Šli jsme po vyšlapané cestě a zdálo se, že i tady si je Aiden jistý, kam jde. Před námi se objevila černá, kovová brána. Prošli jsme ní a ocitli se v malém parčíku. Kráčeli jsme vedle sebe a nakonec jsme sedli na lavičku. Byla celkem zima, ale ne zas tak velká, aby to na mě bylo poznat.