Pan šéf - Dokončeno

Čas na rozmyšlenou

Mlčky jsem seděla a pročítala si smlouvu, kterou jsem držela v rukách, a snažila se přijít na to, proč to dělá. „Děláš si srandu?" vyjekla jsem, když jsem se vzpamatovala. Podívala jsem se na něj a podle jeho pohledu poznala, že to myslí vážně. Pohledem jsem se vrátila ke kusu papíru, který jsem držela. Pozice stejná, pracovní doba stejná, firemní mobil, parkovací místo a... Vyšší plat? Snažila jsem se rozpomenout, zda číslo není stejné, ale nepletla jsem se.

„Proč je tu vyšší plat?" zeptala jsem se a znovu zvedla pohled od papíru, abych se mohla dívat na něj. Jen pozvedl obočí a když to dál nekomentoval, vrátila jsem se ke čtení.

Když jsem si podrobně přečetla celou smlouvu, položila jsem ji na stůl a opřela si čelo do dlaní. Nádech, výdech a znovu nádech. Chvíli jsem se jen takhle opírala o stůl a snažila si utřídit myšlenky. Nechápala jsem to a nevěděla jsem, jestli mám být nadšená, že bych konečně vypadla z bytu, nebo naštvaná, jak si to vůbec může dovolit, potom co všechno se stalo. Jemu jsem už nejspíš odpustila, aspoň trochu, ale nedokážu si představit, že bych se měla někdy vrátit do té místnosti, nebo vůbec do budovy.

Ucítila jsem ruku na svých zádech, která mě začala chlácholivě hladit. Zvedla jsem hlavu, a i přes skelné oči jsem viděla naději, strach a napětí v jeho pohledu. „Nemusíš odpovídat hned," začal pomalu a ruku z mých zad přitáhl k sobě, „máš dost času na rozmyšlenou." Podívala jsem se na smlouvu, která ležela na stole. Vzala jsem si ji a dala ji do tašky. „Popřemýšlím o tom," slíbila jsem a opatrně ho objala. Obejmul mě nazpátek a já slyšela úlevu v jeho výdechu.

Odtáhl se a podíval se na mě. „Pojedeme teď do té restaurace?" zeptal se a já jen kývla. Vzala jsem si všechny svoje věci a vyrazili jsme. Šla jsem za ním různými chodbami, až jsme dorazili k prosklenému můstku, který spojoval dvě části budovy. V mém nitru začala válka pocitů a ani já sama nevěděla, jestli vyhraje nadšení z tak krásného výhledu, nebo strach z toho skla všude okolo mě. Zastavila jsem se, abych se mohla uklidnit, Aiden se také zastavil a pohlédl na mě. Zřejmě se moje pocity zračily na mém obličeji, protože bez zaváhání natáhl ruku. Chytla jsem se jí a on tu moji ochranářsky stiskl. Zavřela jsem oči a nechala jsem se jím vést.

Oči jsem otevřela, až když jsem si byla jistá, že jsme v normální chodbě, a i když jsem už viděla na cestu, dál jsem se držela jeho ruky a nechala se vést. Dorazili jsme do garáží a nastoupili do jednoho z aut. Jeli jsme necelou půl hodinku, až jsme dorazili do nějaké restaurace. Vypadala celkem draze. Vešli jsme dovnitř a bok po boku jsme došli k pultu, kde stál uvaděč. „Dobrý den, máme tu rezervaci na jméno Digory." Uvaděč se podíval do papírů a po chvíli pokýval hlavou.

Odvedl nás k jednomu stolu a za chvíli k nám přišel číšník. „Co mohu nabídnout k pití?" zeptal se a my si objednali. „Chceš řešit ještě něco jiného?" zeptala jsem se, když jsme popíjeli víno. „Mluvil jsem s Lucy," začal. „A ptal jsem se jí, jak bych ti to celé mohl vynahradit," dořekl. S očekáváním v očích jsem na něj hleděla a čekala. „Proto jsem se rozhodl, že ještě před tím, než nastoupíš zpátky do práce, teda pokud budeš chtít, spolu podnikneme několik akcí. Nejdřív půjdeme do kina na film, který si sama vybereš, pak trochu doplníme tvojí domácí knihovnu. Pak taky musíme jet na veletrh spisovatelů," prohlásil s naprostým klidem a popíjel víno. Snažila jsem se si to v hlavě urovnat, ale došla jsem k názoru, že nejsem schopná to pochopit, a tak jsem se radši věnovala výběru jídla.

Když jsme dojedli, ještě chvíli jsme si povídali a já se snažila vyhnout se tématu „kino", „knihy" nebo „veletrh spisovatelů". Společně jsme nakonec vyšli ven. „Chceš odvést?" zeptal se, když jsme stáli před restaurací. „Ne, dojdu domů sama. Poslední dobou ráda chodím pěšky," řekla jsem a rozloučila jsem se s ním.

Domů jsem dorazila asi během deseti minut a hned jsem se rozvalila na gauči a do ruky popadla mobil. Vytočila jsem Lucy a čekala jsem, až se mi ozve. „Ahoj," vzala to asi po třetím zazvoněním. „Tobě volal Aiden?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl nenuceně. „Ano. Vím, měla jsem ti to říct, ale nebyl čas," začala se bránit a já se tomu musela zasmát. „To je v pořádku, jen že se rozhodl, že půjdeme do kina, nakoupí mi knihy a pojedeme na veletrh spisovatelů." Teď se začala smát i ona. „Už budu muset končit. Zavolám ti zítra, jo?" zeptala jsem se a po jejím souhlasu jsem hovor ukončila.

Vytáhla jsem z kabelky smlouvu a začala si ji znovu pročítat. Doopravdy se nezměnilo nic, kromě výplaty. Nevěřícně jsem hleděla na tu částku a přemýšlela, jestli bych díky ní dokázala zapomenout na tu hroznou událost a vrátit se. Seděla jsem nad tou smlouvou asi do půl jedné do rána, než mě něco napadlo. Znovu jsem popadla mobil, ale tentokrát jsem vytočila číslo Aidna. Když to zvonilo, uvědomila jsem si, že asi nebude nadšený, že volám tak pozdě.

„Co se děje! Co se ti stalo!" začal, hned jak hovor přijal. „Nic se nestalo, jen mě něco napadlo ohledně té smlouvy," řekla jsem mu. „Mám jednu podmínku. Moje kancelář bude úplně v jiné části budovy, a to až do mého odvolání. A nejlépe v přízemí. A do tvé kanceláře chodit nebudu. A do zasedačky taky ne," zakončila jsem a čekala na jeho odpověď. „Ale..." začal, nenechala jsem ho to však dopovědět. „Žádné ale. Jako já jsem měla čas na rozmyšlenou, máš teď dost času na přemýšlení ty. Až se rozhodneš, zavolej." S touto větou jsem hovor ukončila a rozhodla se, že bych si mohla jít lehnout. 

Tak po dlouhé době další kapitola. Teď už to budou takové nezajímavé části, než přijde další akce, ale i takové musí být. Jak si myslíte, že se Aiden rozhodne? Vědět můžete dát do komentářů, třeba se někdo trefí :D . 

Korekce 3.4.2021