Pan šéf - Dokončeno

Přijatá???

Ráno jsem se vzbudila a nevěděla jsem, jak jsem se dostala domů do své postele. Pomalu jsem se zvedla a na nočním stolku uviděla ležet vzkaz. Vzala jsem ho do ruky a začala číst: „Vážená Amy Wilsonová. Odvezl jsem Vás do nemocnice a kontaktoval Vaši přítelkyni Lucy. Diagnostikovali vám podvýživu, ale dovolili Vám jet domů. O vašem přijetí vás budu informovat během týdne. S pozdravem Aiden Digory." Aha.

Zvedla jsem se z postele a zamířila do kuchyně. Tam seděla Lucy a pila čaj. „Konečně jsi vzhůru. Strašně jsem se o tebe bála," řekla a rychle ke mně zamířila, aby mě mohla obejmout. „Nic mi není. Kolik je hodin?" zeptala jsem se rychle a posadila se. „Dvě hodiny odpoledne. Spala jsi dlouho," odpověděla a taky se posadila. „Zas tak dlouho ne, vždyť pohovor byl v devět," řekla jsem zmateně.

„Ale včera, prospala jsi celý den," vysvětlila mi. Z ničeho nic mě popadla za ruku a začala mě tahat směrem z bytu. „Kam mě to táhneš?" zeptala jsem se, zase zmateně. „Na oběd. Musíš sníst něco pořádného a doma skoro nic nemáš. Jdeme do restaurace a cestou zpátky zaskočíme nakoupit," to už zamykala dveře a strkala mě na ulici. „Já s sebou ale nemám peníze," odvětila jsem a byla ráda, že jsem nebyla oblečená do pyžama a měla na sobě stále oblečení, co jsem měla na pohovoru. Sice bylo zmačkané, ale moc mi to nevadilo. Vlasy stažené do culíku stále voněli po kávě a kdybych je rozpustila, byli by vlnité. Nechala jsem je být a snažila se udržet krok s Lucy.

„Neboj, já peníze mám a všechno zaplatím," ujistila mě, ale nepřišla mi moc přesvědčivá. Během chvíle jsme dorazili k restauraci. „Proč jsme v té nejdražší restauraci v našem okolí?" zeptala jsem se zmateně. „Dobrý den, máte rezervaci?" zeptal se uvaděč za pultem u vchodu, jakmile jsme k němu přišli a Lucy řekla: „Hail?" Podíval se do papírů a zakroutil hlavou. „Wilson?" zkusila tentokrát Lucy, ale on jen zase zakroutil hlavou. „Digory?" řekla Lucy. Proč sakra řekla tohle jméno? Uvaděč se znovu podíval do papírů a pomalu řekl: „Dvě místa vzadu. Počkejte prosím chvilinku."

Vytáhnul mobil a vytočil nějaké číslo. „Pan Digory? Dobrý den, jsou tu dvě ženy a říkají, že vaše rezervace je... Jejich jména?" svěsil mobil a tázavě se na nás zadíval. „Lucy Hail a Amy Wilsonová," řekla jsem a on to po mě hned zopakoval do telefonu. Zavěsil a přišel k nám. Vzal mě za ruku a pomalu nás odvedl k místům. Sedli jsme si a já se tázavě podívala na Lucy. „Řekl, že tu budeme mít rezervaci a vše zaplatí," řekla, hned si objednala a já pochopila, proč předtím nezněla moc přesvědčivě.

Doma:

Domů jsem přišla sama, Lucy si musela něco zařídit. Hned jsem hodila pět tašek s nákupem do kuchyně. Vzala jsem si poštu a šla si ji číst do pokoje. Účet za vodu, za plyn, pohled od příbuzných... Vzala jsem do ruky poslední dopis a netušila jsem, co to je. Se zájmem jsem ho otevřela a rozložila. Chvíli jsem četla a nemohla uvěřit vlastním očím. Jsem přijatá!

Tak po dlouhé, dlouhé době další part a hned se moc omlouvám, že nevyšel dřív. Znáte to. Škola, škola, škola, závody, škola, výstava, koncert, koncert, koncert, pak nebyla chuť psát... Prostě hrůza. Budu se snažit přidat další kapitolu co nejdřív.

Korekce 26.4.2020