Pan šéf - Dokončeno

Tady něco nehraje

Zbytek dne jsem strávila s Lucy a Peggy doma. Vůbec jsem neměla chuť jíst ten ovocný salát, který jsem dostala v práci od pana Digoryho, protože jsem se ráno překonala tím, že jsem si k snídani vzala lehký bílý jogurt a od té doby jsem neměla hlad. S nadějí jsem ten salát vytáhla z kabelky a nabídla ho Lucy.

Odmítavě ho strčila zpátky ke mně. „Nemám hlad Lucy, sněz ho, aby se nezkazil," řekla jsem smutným hlasem a strčila ho zpátky k ní. Chvilku se na mě dívala a nejspíš zvažovala, že ho sní, pak se ale zeptala: „Tak proč jsi si ho kupovala?" Chvíli čekala na odpověď. Sakra. „No. Dostala jsem ho v práci..." řekla jsem a doufala, že to nechá být a nebude se dál vyptávat. „Proč jsi ho dostala, když jsi tam ani nebyla na čas oběda? Mohl si ho dát někdo jiný," nenechala to být, ptala se dál a mně došlo, že ji musím říct pravdu.

„Nedostával ho každý. Jsem nejspíš jediná, dostala jsem ho totiž od pana Digoryho," řekla jsem a čekala. „Počkej. On ti dal jídlo? On se o tebe stará... On se o tebe bojí!" vyhrkla s nadšením a já se na ní zděšeně podívala. Tak to určitě, pomyslela jsem si. Aiden Digory, ředitel prosperující firmy a bojí se o svoji asistentku. Navíc, nemá žádný důvod se o mě bát.

„Počkej, počkej, počkej," vyhrkla najednou Lucy, až jsem se lekla. „Ty jsi se s ním dnes viděla? Já myslela, že jeho kancelář bude úplně někde jinde, než pracují sekretářky," řekla, založila si ruce na prsou a čekala na další vysvětlení. „Změna plánu, kočko. Nějakým zázrakem jsem jeho osobní asistentka a do kanceláře se dostanu pouze přes tu jeho, vchod do mé kanceláře je v té jeho," oznámila jsem svoji novinu Lucy.

Překvapením se zvedla ze židle. „Proč jsi to neřekla hned?" vypískla nadšeně. „Samozřejmě jsem ti to chtěla říct. Možná jsem tomu prostě nevěřila. Třeba to celé je jen hloupý sen a já se za chvíli vzbudím a do práce teprve půjdu," řekla jsem jí se smíchem. Lucy mi na to nic neřekla, ale začal zvonit telefon, který ležel na dně mojí kabelky. Hned jsem věděla, kdo volá, protože nikdo jiný toto číslo neměl.

Začala jsem ho hledat a asi po minutě mobil našla a vytáhla. Lucy vykulila oči a já bez komentářů zvedla hovor. „Prosím? Co byste potřeboval?" zeptala jsem se co nejsebevědomějším hlasem, který jsem v ten moment dokázala předstírat, protože jsem byla docela nervózní. „Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáte čas," ozvalo se na druhé straně telefonu. Vyskočila jsem nadšením, možná bude chtít, abych se vrátila do práce a já bych se po dlouhé době konečně cítila potřebná.

„Mám se vrátit do firmy? Jsem tam tak za..." začala jsem, ale nedořekla jsem myšlenku, protože mi do toho ihned skočil: „V žádným případě! Pamatujete si, jak jste byli se svojí kamarádkou v té luxusní restauraci? Za jak dlouho můžete být tam?" Vůbec jsem ho nechápala. „Taxíkem tak za pět minut?" řekla jsem překvapeně. „Nebudete jezdit taxíkem. Nechám pro vás poslat auto. Buďte za pět minut připravená venku před bytem," řekl. Chtěla jsem už zavěsit, ale on rychle dodal: „A ten ovocný salát, který jste ještě nesnědla vezměte s sebou."

To byla jeho poslední slova, než jsem zděšeně zavěsila. Zběsile jsem začala pobíhat po domě a hledala oblečení, které bych si mohla vzít na sebe. Během chvilky jsem házela potřebné věci do tašky a chystala se vyrazit ven. „Pohlídej Peggynku!" zařvala jsem na Lucy, která mlčky seděla v kuchyni a dál v klidu popíjela svůj čaj.

Vyčkávala jsem na ulici, než přijede auto, které mě má odvést do restaurace. Okolo jezdilo spoustu aut, ale v žádném případě jsem nečekala, že přede mnou zastaví černá limuzína. Řidič vystoupil a jako správný gentleman mi otevřel dveře. Vevnitř jsem zahlédla sedět pana Digoryho se sklenkou v ruce. Neochotně jsem nastoupila do auta a opatrně jsem se posadila naproti němu, ale on řekl: „Sedněte si vedle mě, bude se vám tam dělat špatně."

Uvědomila jsem si, že má pravdu. V protisměru se mi dělá vždy špatně. Zvedla jsem se a chtěla si sednout na místo vedle něj, auto se však rozjelo a já místo ladného posazení ladně spadla přímo na pana Digoryho. Sklenka šampaňského skončila na mých červených letních šatech a bohužel jsem měla flek na svých ňadrech. V duchu jsem si zanadávala a sedla si konečně na sedačku. Pan Digory se celou dobu nehnul, až teď se natáhl pro další skleničku a nalil si sobě i mně.

Poté mi jí podal a tu svoji dal o speciálního držátka. Vzal kus papíru a něco na něj napsal. Stáhl okénko, které oddělovalo nás a řidiče a lístek mu podal. Během chvilky jsme byli v provozu velkoměsta. Po 10 minutách limuzína zastavila a dveře se otevřeli. Vystoupili jsme a zašli do luxusního obchodu. „Proč jsme jeli sem? Myslela jsem, že máme namířeno do restaurace," zeptala jsem se zmateně. Pan Digory se na mě otočil a podíval se mi do výstřihu. Normálně by mě to urazilo, ale pochopila jsem, že je to narážka na ten flek po šampaňském.

Procházeli jsme všemi různými uličkami a hledali vhodné šaty. Najednou popadl jedny dlouhé bílé šaty s hlubokým výstřihem a zlatým lemem. Podal mi je a já se koukla na cenovku, která byla nehorázná. Šaty jsem mu podala zpátky a pokračovala dál. Najednou mě silně popadl za ruku, šaty držel v druhé a odtáhnul mě do kabinky. Šaty pověsil na háček a kabinku zatáhl. Tohle jeho chování mě děsilo, a proto jsem si na sebe šaty oblékla.

Po chvilce jsem vylezla a ukázala jsem se mu. Bohužel jsem měla červenou podprsenku, která pod bílými šaty vypadala hrozně. Pan Digory mě přejel pohledem a postrčil zpátky do kabinky. Vlezl za mnou a chvilku váhal, ale nakonec šaty rozepnul a pak i podprsenku. Svlékl mi ramínka šatů a pak už jednoduše, aniž by něco viděl, sundal podprsenku. Šaty znovu zapnul a otočil se ke mně.

Zdálo se, že je spokojený, vzal moje červené letní šaty a odtáhl mě ke kase. „Já si je ale nemůžu vzít!" křikla jsem na něj a vytrhla se mu ze sevření. „A to jako proč?" zeptal se zlověstně, když se zastavil a obrátil ke mně. Bála jsem se mu odpovědět. „Nemám na to peníze. Vždyť bych nedokázala zaplatit ani půlku z této ceny," postěžovala jsem si ustrašeně a ukázala na cenovku, která mi vysela na zádech. Z kapsy vytáhl peněženku, z ní kreditku a teď už opatrně chytil moji ruku.

Došli jsme ke kase a pan Digory požádal prodavačku, aby šaty namarkovala. Prodavačka mi naznačila, abych se otočila a já to udělala, vzala cenovku do ruky, utrhla ji a namarkovala. Pan Digory jí podal kreditku a za chvilku jsme zase seděli v limuzíně. Konečně jsme se dostali do restaurace, která byla přeplněná. Pan Digory přešel ke stolku s uvaděčkou.

Za chvíli už jsme seděli u stolu pro dva. Pan Digory se na mě podíval a čekal. Nedošlo mi, co po mě chce, a tak jsem taky čekala. Najednou popadl moji kabelku a vytáhl salát, který jsem od něho v práci dostala. Aha. Položil ho na stůl, otevřel, vzal vidličku a dal mi sousto ke rtům. „Není to nevhodné jíst přinesené jídlo v restauraci?" zeptala jsem se, ale on stále držel vidličku na tom samém místě. Neochotně jsem otevřela pusu a za chvilku jsem měla v sobě asi už pátý sousto.

Nemotorně jsem si od něj vzala vidličku, aby mě nemusel krmit. Pan Digory luskl na servírku a ta hned přispěchala. „Co si budete přát?" zeptala se a vytáhla notýsek a tužku. „Zatím nám přineste víno. Červený prosím," řekl a servírka si to zapsala a odcházela, když na ní pan Digory ještě zavolal: „A ať je to to nejlepší, jaké máte." Servírka kývla a zmizela ve dveřích do kuchyně. „Mohla bych si prosím odskočit pane Digory?" zeptala jsem se po chvíli. Podíval se na mě. „Samozřejmě, že můžeš jít Amy a přestaň mi říkat pane Digory. Jmenuji se Aiden," řekl a já se zvedla a odešla. Chová se nějak divně... Vůbec se mi to nelíbí...

Tak, další díl... Osobně se mi ten konec nelíbí, ale vy si už konečně zasloužíte pokračování...

Korekce 26.4.2020