Pan šéf - Dokončeno

Wau

Byla tma a my jsme jeli tou neproniknutelnou černí asi deset minut. Nakonec jsem podle navigace odbočila na velkou příjezdovou cestu a zastavila před velkými vraty. Chtěla jsem zapnout v autě světlo, ale nějak se mi povedlo zapnout stěrače a ty hned začali vydávat hrozný zvuk, který přerušil krásné ticho, které tu doposud panovalo. Snažila jsem se je hned vypnout, ale byla tma, já nic neviděla a zapnula jsem i zadní stěrač a zvuk se ještě zesílil.

To už se Aiden neubránil a začal se smát na celé kolo. Já jsem se na něj vražedně podívala a dál se snažila rozsvítit. Nakonec se mi to podařilo a já už za světla stírání zastavila. Rozloučili jsme se a já počkala, až vystoupí. Zařadila jsem zpátečku a chtěla vycouvat zpátky na silnici, ale on auto rychle obešel a otevřel moje dveře.

„Je pozdě a velká tma. Můžeš přespat u mě, mám tu dost ložnic," nabídl mi a usmál se. Ani chvilku jsem nepřemýšlela, byla jsem totiž hodně unavená a další cestu bych asi nezvládla. S radostí jsem nabídku přijala a zeptala se, kde mám nechat auto. Neodpověděl, znovu auto obešel a sedl si zpátky. Odněkud z kapsy vytáhl dálkový ovladač, zmáčknul jedno z tlačítek a vrata se začala otevírat.

Pomalu jsem se rozjela a nechala se navigovat. Projela jsem okolo bazénu a snažila se zahlédnout dům, ale přes stromy jsem nic neviděla, až jsem na konci cesty odbočila doprava a konečně ho uviděla.

Byla to obří vila, kterou jsem podobnou neviděla ani ve filmu. Jela jsem stále dál a prohlížela si okolí příjezdové cesty. Najednou mě vyrušil podivný zvuk. Aiden zřejmě zmáčkl další tlačítko a tentokrát se otevřely dveře od garáže, od kterých jsme byli. Vjela jsem dovnitř a tam zaparkovala hned u vjezdu. Vypnula jsem motor, vzala si klíčky a vystoupila. Počkala jsem až vystoupí i on a vydala jsem se za ním.

Když jsme míjeli už asi 5. auto neubránila jsem se otázce: „Ty tu s někým bydlíš? A jaké auto je tvoje?" „Bydlím tu sám a všechny jsou moje. Ne, počkej. Tamto vzadu si tu nechal brácha," řekl a ukázal někam na konec místnosti. „Ty máš bratra?" zeptala jsem se udiveně. „Ano. Jednoho bratra a další dvě sestry. Jsem z nich nejmladší" odpověděl a dál jsme šli mlčky.

Konečně jsme vyšli z garáže a ocitli se ve velké hale. Začali jsme stoupat do schodů a chodili z chodby do chodby. Najednou jsme se objevili u prosklených dveří a když jsme jimi prošli, zůstala jsem nevěřícně stát. Byli jsme v prosklené chodbě, která se táhla mezi dvěma částmi budovy a pod ní bylo asi 40 metrů prázdná. Pomalu jsem došla přibližně do prostředka můstku a tam se zastavila.

Začala jsem se kochat okolím, které bylo krásně nasvíceno. Posadila jsem se na chladné sklo a pozorovala zem pod sebou. Vždycky jsem měla strach z výšek, ale tenhle pohled byl prostě krásný. Pode mnou se klikatila uměle vytvořená říčka, a i z takové dálky bylo vidět, jak v ní plavou ryby, protože voda byla průzračná. Všude okolo ní rostly všelijaké keře a stromky. Daleko na obzoru rostly vysoké stromy, nejspíš topoly.

„Není ti tu někdy smutno, v tak velkém domě?" zeptala jsem se, když si konečně sedl vedle mě. „Abych se přiznal, je. Jednu dobu jsem měl psa, ale vždycky utekl do nějaké části domu a já ho pak dlouho hledal. Přišlo mi kruté, zavřít ho v jedné místnosti, tak jsem ho věnoval sestře k zásnubám. Jedinou společnost mi tu dělá zahradník a služebná, ale ty tu jsou jen přes den, když já jsem v kanceláři, takže se vídáme málokdy, spíš vůbec," řekl a dál už nic neříkal.

Dívali jsme se spolu na ty vzdálené, vysoké stromy a pak jsem se zvedla. Pomohla jsem mu na nohy a nechala se vést dál. Po nějaké době jsem byla tak unavená, že jsem ani nevnímala kudy jsme šli, ale probrala jsem se ve chvíli, co jsme v vstoupili do místnosti a on se zastavil.