Najít a udržet si po škole vhodnou pozici v práci se zdá být náročné, ale splnitelné. Ale co když je to naopak? Jednoduché, ale téměř nesplnitelné. Z vašeho šéfa se stane někdo, komu nezáleží na vzdělání, ale na něčem jiném...
Den po poradě mi Aiden zavolala a dal týden volna. Většinu času jsem strávila v posteli, až poslední den volna jsem se rozhodla, že musím něco podniknout. Přitáhla jsem si k sobě notebook a začala hledat nějakou dnešní akci. Projížděla jsem různé stránky, ale nic mě nezaujalo. Notebook jsem odložila a vylezla z teplé peřiny.
Došla jsem do kuchyně a vytáhla pet lahev s vodou z lednice. Začala jsem šmátrat rukou v poličce a snažila vyndat nějakou skleničku. Omylem jsem do jedné strčila a ona vypadla. Sledovala jsem padající skleničku a čekala, až se ozve tříštění skla, ale nic se nestalo. Sklenička jen „poskočila", párkrát se zatočila a jinak nic. Opatrně jsem ji zvedla a začala ji převracet v ruce. Nenašla jsem žádné poškození.
Hned jsem si vzpomněla na svůj pád z okna. Až teď jsem si uvědomila, že i přes sílu, kterou Aiden použil, je nemožné tak jednoduše zničit sklo, které je použito v podstatě místo zdi. Odběhla jsem zpátky do ložnice, tam popadla mobil a vytočila Aidenovo číslo.
„Ano Amy?" ozval se za chvíli. „Můžeš mi vysvětlit, jak se mohlo to sklo rozbít?" začala jsem narovinu. „O jakém skle se tu bavíme?" zaznělo zmateně z druhé strany. „Jak jsem vypadla," řekla jsem potichu a čekala. „Nechtěl jsem, abys to věděla," povzdechl si, „ale když se ptáš. Zjistilo se, že sklo bylo poškozené. Jakmile by přišla silnější bouře, celá stěna by se roztříštila."
Snažila jsem si v hlavě uspořádat zmatek, který se mi tam utvořil. „Ale... Nedělají se nějaký pravidelný kontroly, nebo tak něco?" zeptala jsem se a na odpověď nemusela čekat dlouho: „Samozřejmě! Při poslední kontrole bylo vše v pořádku. Někdo ho musel poškodit potom. Ale teď už budu muset jít. Užij si poslední den volna. Zejtra tě čekám v půl desáté, pokud jsi tedy už v pohodě?"
„Ano, zejtra už normálně přijdu. Zatím ahoj," řekla jsem a čekala, jestli ještě něco řekne. „Dobře. Zatím," pronesl a zavěsil. Zdálo se mi, že v jeho hlase slyším zklamání, ale nehodlala jsem to řešit. V hlavě se mi opakovala ta fráze: NĚKDO HO MUSEL POŠKODIT. Ale kdo?
Snažila jsem se na to nemyslet, tak jsem znovu zkusila vyhledat nějakou akci. Nakonec jsem se rozhodla, že se skočím podívat do knihovny, kde byla beseda se spisovateli. Nevěděla jsem, jací tam budou, ale celkem jsem se těšila, že konečně vypadnu ven.
Ráno jsem se celkem těšila, že znovu půjdu do práce. Vzala jsem si obyčejné zelené šaty a trochu natočila vlasy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Autem jsem přijela do kancelářských garáží a vyrazila do své pracovny. Odložila jsem si kabát a kabelku na věšák. Posadila jsem se za stůl a zapnula počítač. Začala jsem si prohlížet poznámky, které mi Aiden připravil z porady. Byly to většinou připomínky, které měli účastníci porady. Nic moc zajímavého. Snažila jsem si všechny pročíst a opravit to, co se jim nelíbilo. Najednou někdo zaklepal na dveře a já zvedla hlavu od monitoru. Ve dveřích stál Aiden a díval se na mě. „Ahoj. Potřebuji, abys šla se mnou. Musíme někam zajet," oznámil mi, a aniž by čekal na moji odpověď, otočil se a odešel.
