Pan šéf - Dokončeno

Oběť

Z pohledu Aidna:

Když jsem se vracel od Lucy, došlo mi, že nemám vše, co budu potřebovat, proto jsem se obrátil a jel směrem k otcově domu. Bez zaváhání jsem zamířil do otcovi kanceláře a vešel do místnosti.

Seděl tam můj otec a přepočítával peníze, které mu nejspíš před chvílí někdo přinesl. Odhaduji to na sto až sto padesát tisíc. Ani jsem ho nepozdravil a řekl, kvůli čemu jsem přijel: „Kde je moje stará zbraň?" Otec se najednou zarazil. Balík peněz, který právě držel v ruce, položil na stůl a pomalu se postavil.

„Co jsi řekl?" zeptal se, když se narovnal. „Kde je moje stará zbraň?" zopakoval jsem svoji otázku. Teď už nic neřekl, jen se potutelně usmál a došel k jedné ze zdí. Zatlačil na určité místo a část zdi se otevřela. Uvnitř bylo vyskládáno několik druhů zbraní. Hned jsem poznal svoji starou zbraň, kterou mě otec dlouhou dobu nutil nosit stále u sebe.

Vzal jsem ji do ruky a podivil se nad její vahou. Nepamatuji si, že byla tak lehká. „Děkuji," řekl jsem rychle a za chvíli už seděl v autě a jel domů.

Zajel jsem do garáže a zbraň vzal znovu do ruky. Vystoupil jsem spolu s ní z auta a otevřel jiné, rychlejší. Zbraň jsem dal do tajné přihrádky a šel do kuchyně. Uvařil jsem si rychlé jídlo, které jsem si vzal s sebou do ložnice a začal přemýšlet nad zítřek a nad mým plánem...

Ráno jsem se vzbudil, rychle se oblékl do obyčejného trika, tepláků a tmavé mikiny. Nastoupil jsem do auta, do kterého jsem včera dal zbraň a vyjel. Asi dva kilometry za městem mě zastavili policajti. Sakra!

„Dobrý den. Víte, že jste jel moc rychle?" zeptal se jeden z nich a já jen kývl. „Budete si muset dejchnout," řekl druhý a naznačil, že mám vystoupit. Rozepnul jsem si bezpečnostní pás a vylezl z auta. Vyzkoušeli, jestli nemám v dechu alkohol, a když zjistili, že jsem čistý, chtěli po mně všechny papíry.

Vše jsem jim ukázal a už chtěl odjet, ale zastavili mě. „Ještě prohledáme váš vůz," řekl ten, co mě držel za rameno a druhý otevřel kufr. Podíval se do tašek, které jsem tam měl, ale nic nenašel. Přemístil se dovnitř vozu, kde byly sedačky. Začal prohledávat přihrádky a prostor pod sedačkami, ale ani tam nic nenašel.

„Měli bychom vám dát pokutu, ale tady skoro nikdo nejezdí, tak to necháme bejt," řekli mi, nasedli do auta a odjeli. Rozjel jsem se dál. Čekala mě ještě dlouhá cesta, protože opuštěná továrna, ve které Amy byla, stojí skoro 200 kilometrů za městem.

Poslouchal jsem zvuk motoru a sledoval vozovku před sebou. Nikde nic nebylo. Chápu, že Amy cestou sem poslouchala písničky. Natáhl jsem ruku k rádiu a naladil jednu ze svých oblíbených stanic. Ozvaly se tóny mně neznámé písničky a chvíli ji poslouchal. Brzy skončila a začala další, ale tu už jsem znal, a dokonce věděl odkud.

Byla to Amyina oblíbená. Věděl jsem to. Několikrát jsem ji přistihl, jak si ji pobrukuje. Začal jsem broukat melodii a za chvíli jsem zpíval spolu s rádiem. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem rychle setřel a zrychlil. Musím tam být co nejdřív...

Smykem jsem zastavila asi kilometr od opuštěné továrny a z tajné přihrádky vytáhnl zbraň. Vystoupil jsem z auta a bez zamykání vyrazil směrem k rozlehlému komplexu budov. Ještě jsem si přes hlavu přehodil kapuci a začal hledat vhodný vchod.

S pistolí v ruce jsem se plížil tmavými chodbami a snažil se vnímat každý zvuk, který jsem nevydal já. Vypadá to, že tu nikdo není. Proplétal jsem se bludištěm chodem a hledal náznak, že tu někdo nedávno byl.

Nakonec jsem vešel do jedné chodby, která byla jiná než ostatní. Byla osvětlená. Zabočil jsem do ní a sledoval obě strany. Po asi tři sta metrech se na levé straně chodby objevily dveře a já vzal opatrně za kliku, aniž bych se předem snažil zjistit, co je uvnitř.

Zamčeno. Vytáhl jsem z kapsy vlásenku, kterou jsem si doma vzal a opatrně s ní začal kroutit v zámku. Po několika nepovedených pokusů se ozvalo tiché cvaknutí a já vzal za kliku. Tentokrát se dveře otevřely a já vešel dovnitř.

Ležela tam na zemi. Objímala se rukama a pomalu oddychovala. Pomalu jsem k ní přišel a opatrně ji vzbudil. Rychle se posadila a nechápavě se začala rozhlížet. Když si mě všimla, ruce, které k sobě celou dobu tiskla, povolila. Nechala je klesnout podél těla.

„Aidne?" zeptala se zmateně. Sklonil jsem se k ní a opatrně ji objal. Omotala ruce okolo mého krku a já ji vyzvednul ze studené země. Cítil jsem, jak se o mě musí opírat, aby nespadla. Chytil jsem ji okolo pasu a pomohl jí vyjít z místnosti. „Dostanu tě odtud," pošeptal jsem jí a ona jen přikývla.

Vypadala příšerně. Velké kruhy pod očima, propadlé tváře a vystouplé klíční kosti. Vedl jsem ji chodbami po paměti a doufal, že budeme co nejdřív venku. Najednou jsem uslyšel kroky. Ozývaly se z chodby, ze které jsme přišli a já zrychlil. Kroky se stále přibližovaly a já jednu ruku položil na zbraň.

Najednou bylo ticho. Zvuk kroků utichl a já se uklidnil. Za chvíli se však z jedné chodby před námi vynořila postava. Deren.

„Tebe jsem tu nečekal. Nejspíš jsem tvoje služby špatně odhadnul," řekl, když mě poznal. „Nejspíš jsem si svoje služby rozmyslel. A teď jsem si přišel pro to, co je moje," odvětil jsem a ruku znovu přemístil na zbraň. „Chyba. Ona je moje. A já vás odejít nenechám. Jestli nemůže být moje, nebude ničí!" řekl a vytáhnul zbraň.

Namířil ji na Amy a vystřelil. Automaticky jsem si stoupnul před ni a schytal ránu do ramene. Vytáhl jsem svoji zbraň a třikrát vystřelil. Nejdřív jsem mu oplatil ránu do ramene, pak ho střelil do ruky, aby upustil zbraň a poslední střelu jsem namířil do nohy. Spadl na zem a začal si mačkat ránu na svém stehně.

Došel jsem k němu, sklonil se a řekl: „Amy je moje a už to tak zůstane. A teď už ti nic nepomůže, z té rány vykrvácíš za pár minut." Vrátil jsem se k Amy, která měla sundané triko a chtěla mi ovázat rameno. Zleknul jsem se, když jsem viděl její hrudník.

Přes vystouplá žebra se jí táhla velká modřina. Prsa, která byla z části ukryta v podprsence, byla také celá modrá. Sundal jsem si mikinu a triko, které už bylo nasáklé krví a rameno si nechal ovázat. Triko jsem si znovu nandal a mikinu podal jí. S úsměvem ji ode mě přijala a oblékla se do ní. Dovedl jsem ji ven z bludiště chodem a společně jsme došli k autu.

Nechal jsem ji spát na zadních sedačkách a dojel do města. Zastavil jsem v nejbližší nemocnici, kde hned začali ošetřovat mě i ji. Samozřejmě za chvíli přijela policie a já začal vyprávět svůj poupravený příběh, se kterým Amy souhlasila a potvrdila moje tvrzení... 

Další kapitola na světě. Myslela jsem, že vyjde dřív, ale nevyšlo to. 😂 Právě teď sedím v autobuse a jedu do Prahy na muzikál Ples upírů, tak jsem zvědavá...
Přání asi všech se vyplnilo a Amy je zpátky živá a téměř zdravá. Teď budu jen přemýšlet, co dát do další kapitoly. 😂😂😂

Korekce 5.4.2021