Pan šéf - Dokončeno

První den

Ráno jsem se vzbudila a nemohla se dočkat, až budu sedět v nové práci. Tentokrát jsem nezaspala a měla jsem na všechno dostatek času. Nasnídala jsem se, pořádně se upravila a nalíčila. Stihla jsme dokonce jít i na malou procházku s Peggy do nedalekého parku. Vrátila jsem se, naplnila její misku jídlem a druhou vodou, rozloučila se s ní a vyrazila. Měla jsem dost času, takže jsem si mohla dovolit jít pěšky. Cestou jsem si koupila ledový čaj a před budovu jsem byla čtvrt hodiny před začátkem mé pracovní doby.

Vešla jsem dovnitř a vdechla vůni své nové práce. Pamatovala jsem si, že mi recepční řekla o sektoru G a o suterénu ten den, co jsem byla na pohovoru. Vlezla jsem do výtahu a zmáčkla tlačítko s písmenem S. Během chvilky jsem vystupovala a šla dlouhou tmavou chodbou někam a vůbec netušila, kam jdu. Po asi 100 metrech prošel okolo chlapík v saku a já se ho chtěla zeptat, kam mám jít, ale než jsem se stačila otočit, otevřít pusu a začít mluvit, byl pryč. No, nevadí. Šla jsem dál a po chvíli jsem došla do větší místnosti, kde byli kóje, ve kterých sedělo zatím jen pár workoholiků.

Okolo nich chodila žena v obleku a kontrolovala je při jejich práci. Opatrně jsem k ní došla a dotkla se jejího ramene. Otočila se a podívala se na mě přísným pohledem. „Dobrý den. Můžu vědět, jak se jmenujete? Vy jste tu asi nová, že? Já jen abych vám mohla přidělit kóji," řekla, když se na mě otočila, a její pohled změkl. „Ano, jsem tu první den. Moje jméno je Amy Wilsonová," odpověděla jsem a čekala, zatímco ona začala listovat v papírech a hledala mé jméno.

„Nemám vás tu. Vraťte se na recepci a tam můžete nahlásit své jméno a oni vás odvedou na správné místo," řekla po chvíli a já jí poděkovala, rozloučila se a vrátila se zpátky k výtahu. Vyjela jsem do přízemí a došla na recepci. „Dobrý den. Jsem tu dnes poprvé a nevím, kam přesně mám jít. Poradíte mi prosím? Jmenuji se Amy Wilsonová," řekla jsem, když si mě všimla recepční. Začala ťukat něco do klávesnice a po chvíli se na mě podívala: „Byla jste tu nedávno na pohovoru?" Přikývla jsem.

„Vyjeďte výtahem do patra, kde je kancelář Aidena Digoriho. Tam zaklepejte," řekla, já poděkovala a vydala se k výtahu. Dnes již potřetí jsem do něj nastoupila a vyjela do patra, kde jsem byla na pohovoru. Proč tam? Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře a čekala. Otevřel mi pan Digory a posunkem ruky mě pustil dovnitř. Sedl si a pokynul mi, abych si taky sedla. Když jsme byli tváří v tvář, podíval se na hodiny a čekal, než se tam podívám taky. Měla jsem pracovat už přes deset minut.

„Moc se omlouvám, ale já myslela, že..." začala jsem a měla v plánu mu to celé vysvětlit, ale přerušil mě. „Víte, někdy je lepší nemyslet, slečno Wilsonová," řekl důrazně a zvedl se ze židle. „Teď pojďte se mnou," zvedl se a zamířil ke dveřím uprostřed jedné ze stěn kanceláře. Otevřel je a čekal, než vejdu dovnitř. Zvedla jsem se a vstoupila do místnosti. Byla to krásně osvětlená kancelář s tiskárnou, moderním počítačem a několika skříňkami. „Wow," vydechla jsem údivem.

„V té prostřední skříňce je váš firemní telefon, notebook a kličky od auta, které je v garážích na parkovišti 7F," řekl a ukázal na ni. „Ty klíčky od auta si klidně můžete vzít," řekla jsem mu, když se vracel zpět do své kanceláře. „Proč?" zeptal se přísně. „Víte, já nemá...řidičák," odpověděla jsem potichu. Zvláštně se na mě podíval a přišel ke mně blíž. „Nebojte, to se zařídí. Uděláte si řidičák. Firma vám autoškolu a zkoušky zaplatíme" řekl a pomalu odcházel zpět k sobě, ale najednou se otočil a vrátil se ke mně.

„Ještě jedna věc. Nedělejte nic, co bych vám nedovolil. Žádný odchody, návštěvy, o kterých bych nevěděl. Budeš dělat jen to, co ti řeknu, a to bez výjimek. Je ti to jasný?" byl kousek ode mě a já musela zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře. Jeho výraz byl naprosto nečitelný. Zase se otočil a tentokrát doopravdy odešel a zavřel za sebou dveře. Byla jsem celkem vyděšená. Nervózně jsem přešla k prosklené stěně, ze který byl úžasný výhled. Sedla jsem si k počítači a nervózně ho zapnula.

Najednou zazvonil mobil ve skříňce a já se pro něj rychle vydala. Přijmula jsem hovor. „Ano?" zeptala jsem se trošku vyplašeně. Poslouchala jsem jeho hlas a po chvíli zavěsil. Vzala jsem mobil, notebook a klíče od auta a naházela všechno do kabelky. Nechala jsem ji viset na židli a šla do vedlejší místnosti. „Co tu ještě děláte. Dal jsem vám na zbytek dne volno. Tak už jděte," řekl a navazoval tak na svůj předchozí hovor. Připadala jsem si nechtěná.

Najednou jsem dostala vztek: „Pane Digory. Nejdřív šílíte, že jsem přišla o deset minut déle a ani si nenecháte vysvětlit proč, a teď mě posíláte domů?" naštvaně jsem se na něj podívala a opřela se rukama o jeho stůl. Najednou otevřel zásuvku u stolu a vytáhl ovocný salát: „Tohle si dejte k obědu. A teď už prosím jděte," Naštvaně jsem ten salát vzala, došla si pro své věci do a takhle skončil můj první pracovní den...

Tak, dokonce i tady jsem v nátlaku napsala další část, ale moc mě to bavilo. Takže... Lidi, doufejme, že jsem zpět :-D

Korekce 26.4.2020