Pan šéf - Dokončeno

Schůze

Dny ubíhaly a já pořád myslela na ty dva. Nechápu to. Oni to nechápou. Nikdo to nechápe. Jsem mimo.

Viděla jsem je asi dvakrát do týdne spolu. Šli buď na oběd, nebo se jen tak projít. Nevěděla jsem, proč mi to vadí, ale nemohla jsem si pomoci. Nejspíš jsem žárlila. Ani nevím na co. Ona sice byla moje nejlepší kamarádka, ale nikdy mi nevadilo, když se bavila i s někým jiným, než se mnou a on... On je můj šéf. Můj nadřízený a nic víc. Prostě někdo, kdo mi jen dával za moji práci peníze.

Jednou v pondělí ke mně přišel do kanceláře a hodil mi na stůl klíče od auta. Nechápavě jsem na něj hleděla a čekala na vysvětlení. Bylo na něm vidět, že má v sobě trochu alkoholu a že nemůže řídit, a tak jsem zvedla telefon a zavolala na recepci. „Dobrý den, tady Amy, Amy Wilsonová. Chtěla bych odvoz pro pana ře..." nedopověděla jsem, protože mi Aiden násilím vyrval sluchátko z ruky a zavěsil.

„Nepotřebuji odvoz, ne odvoz od firmy. Máme pracovní schůzku mimo město a bude nejlepší, když tam pojedeme samy," řekl a došel mi pro kabát, který jsem měla přehozený přes křeslo v rohu místnosti. „Vy po mně chcete abych řídila?" vyhrkla jsem překvapeně a popuzeně zároveň. „Vždyť ani nemám řidičák. A nechápu, proč musím řídit já, když máte plno podřízených, určených k tomu, aby vás někam odvezli," řekla jsem a teď už jsem doslova pištěla. Zněla jsem jak ustrašená myška.

Podíval se na mě stylem, že to celý moc dramatizuji. „Nedělej z toho vědu," začal pomalu, když viděl, že se uklidňuji. „musíš jet, protože je to naše společná schůzka, takže tam musíme být oba. A když nás zastaví, jednoduše řekneme, že se připravuješ na zkoušky a že máš dozor osoby s řidičákem. Nic se nemůže stát," řekl a bylo vidět, že to má být jeho poslední slovo. Já mu pořád moc nevěřila, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

Zhluboka jsem se nadechla, přehodila si nabízený kabát přes ruku, vzala klíčky ze stolu, a plná sebevědomí se vydala do garáží. Jakmile jsem vlezla do místnosti plné aut, zastavila jsem se a nechala jsem se vést k autu, do kterého jsem měla za chvíli nastoupit jako řidič. Sebevědomí mě opustilo a vrátila se panika, jakmile jsem uviděla to auto. Přede mnou stálo krásné podlouhlé měděné auto, které muselo stát spoustu peněz.

Zastavila jsem se a zůstala stát. To samé udělal on. Díval se na mě a čekal, až otevřu. Já se však odmítala pohnout. Byla jsem si jistá, že bych to auto poškrábala, a to v nejlepším případě. Aiden to nejspíš pochopil, vzal si klíčky a odemkl. On však nenastoupil. Strčil klíčky do zapalování, hodil si věci na zadní sedačku a otočil se na mě. Rychle se ke mně přiblížil a v tu chvíli jsem si vydala na útěk. On mě však rychle chytil za nohy a záda a vytáhl mě do náruče. Naneštěstí jsem si zrovna dneska vzala šaty, a tak jsem se nezajímala o to, kam mě nese, ale aby nebylo nic vidět.

Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem připoutaná na sedadle řidiče a Aiden seděl vedle mě. Podívala jsem se mu do tváře. Dodala jsem si odvahy, nasála vzduch a byla připravená. Koutkem oka jsem ho zahlédla, jak otevírá pusu, že chce něco říct. Natáhla jsem ruku v gestu, aby nic neříkal a nastartovala jsem. Rozsvítila jsem, sešlápla spojku, zatáhla ručku, zařadila zpátečku a už jsem pomalu mačkala plyn a pouštěla spojku.

Začala jsem pomalu couvat a doufala, že nenapálím hned do prvního sloupu. Jakmile jsem byla dostatečně vyjetá, abych to mohla vytočit, sešlápla jsem spojku a brzdu zároveň, rychle přeřadila na jedničku a už jsem se podle značek vymotával z toho bludiště aut. Vyjela jsem na ulici a podívala se na Aidna. Nic neříkal, jen s údivem vyndal navigaci, něco tam namačkal a já už věděla kam jet.

Jakmile jsme se dostali na dálnici, měla jsem okamžiky, kdy jsem mohla pohlédnout do jeho obličeje. Nic jsem v jeho výrazu nevyčetla. Přemýšlela jsem, jestli dělám něco špatně. Nezapomínala jsem řadit, kontrolovat provoz přede mnou i za mnou, při předjíždění jsem vyhazovala výstražná světla a stíhala sledovat navigaci. Okolo půl desáté jsme přijížděli na parkoviště před velkou budovu.

Vypnula jsem motor, vzala si kabát, který mi na začátku jízdy hodil Aiden dozadu, vystoupila z auta a zamkla. S úsměvem na rtech jsem hodila klíčky Aidenovi do nastavených dlaní. Ten mi úsměv oplatil, klíčky strčil do kapsy a nabídl mi ruku. Překvapeně jsem ho za ní chytila a on ji stiskl. Až teď mi to celý došlo. Ujela jsem asi 100 kilometrů, a to bez jakékoliv pomoci.

Začala se mi motat hlava a musela jsem se volnou rukou chytit za čelo a jemně na něj zatlačit. Aiden si toho všiml, objal mě rukou kolem ramen a moji ruku si obmotal kolem pasu. Takhle zavěšená do něho jsem vešla s jeho pomocí do velké haly. Ani jsme se nezastavili a vešli do výtahu. Tam jsem se posadila na zem a vložila hlavu do dlaní. On se na mě jen díval a po chvíli mě vzal za zápěstí, chvíli ho držel a díval se přitom na hodinky.

Nevypadal moc nadšeně když se ke mně skláněl. „Jedla jsi dneska něco?" zeptal se polohlasem a já jen zakroutila hlavou. „Kdy jsi naposledy jedla?" zeptal se, teď už rázně. Malátně jsem mu řekla, že nevím, ale že jsem nejspíš naposledy obědvala. Naštvaně se postavil a začal bedlivě sledovat ukazatel pater. Jakmile se dveře otevřeli, na nic nečekal a vzal mě, dnes už podruhé, do náručí. Nebránila jsem se a jen bezmocně visela v jeho náruči a snažila jsem se ho držet okolo krku, abych mu námahu ulehčila.

On však nevypadal, že by cítil námahu, protože dlouho chodbu se mnou doslova proletěl. Posadil mě do zasedačky, kde se nejspíš měla konat schůze, protože tam byly rozložené zprávy, a u stolku s občerstvením stála teď už vystrašená asistentka. Za chvíli jsem už měla u pusy nějaké pečivo. On mě krmil. Opatrně jsem otevřela pusu a ukousla si z něho. Když jsem dojedla, cítila jsem se už líp, ale Aidenovi se to nejspíš ještě nelíbilo a začal mě krmit dalším kouskem.

I ten jsem poslušně snědla a už se cítila doopravdy dobře. Nejspíš by mi prospělo trochu spánku, ale už jsem nebyla tak bezvládná a nemotala se mi hlava. „Konečně se ti vrátila barva," zašeptal Aiden. „Neměl jsem tě nutit řídit. Nevěděl jsem, že tě to takhle zřídí," začal se omlouvat, ale já mu na ústa přiložila prst a kývla, že je vše v pohodě. Prst jsem odtáhla a on se rychle natáhl a dal mi malou pusu na tvář.

To už začali chodit lidi a porada začala. Celou hodinu jsem všechny poslouchala a snažila si dělat poznámky, ale nešlo to. Pořád jsem pozorovala jeho výraz a snažila jsem se vysvětlit si jeho chování. Porada skončila a všichni se zase rozešli. Aiden asi nehodlal nic riskovat a rovnou mě odnesl až do auta. Tam mě položil na zadní sedadlo a půjčil mi sako, aby mi nebyla zima. Nemohla jsem namítat, že mám svůj kabát, sakem mě stejně přikryl.

Snažil se nějak zapnout pásy, abych nemohla ve spánku spadnout a vyjeli jsme. Snad hned po první zatáčce jsem spala. Vzbudila jsem se, až když mě Aiden pokládal do mé postele, pořád zabalenou v jeho saku. Na chvíli odběhl a vrátil se s miskou ovocného salátu. Nejspíš ho koupil po cestě, a teď už seděl na kraji mé postele a chtěl mě zase krmit. Naštvaně jsem mu sebrala vidličku z ruky, ale naopak vlídným hlasem řekla: „Děkuji ti za všechno. Teď už můžeš jít, sním ten salát a půjdu spát," usmála jsem se na něj a on se začal zvedat.

„A tady je tvoje sako," vzpomněla jsem si a sako mu podala. On jen zavrtěl hlavou a odešel. Nic jsem dělat nemohla, a tak jsem si ho jednoduše zase oblékla, snědla salát a jak jsem mu řekla, šla jsem spát.

Takže další kapitolka. Tahle je taková cestovní, protože jí píšu v autě na cestě do Francie a teď je 23:27. 😀😂 Doufám, že líbí, i když je celkem po delší době. A zjistila jsem jednu věc. Je prospěšné sledovat lidi při řízení, přibližně pak víte, jak se to dělá 😂😂😂

Korekce 27.4.2020