Najít a udržet si po škole vhodnou pozici v práci se zdá být náročné, ale splnitelné. Ale co když je to naopak? Jednoduché, ale téměř nesplnitelné. Z vašeho šéfa se stane někdo, komu nezáleží na vzdělání, ale na něčem jiném...
Ráno jsem se vzbudila s hroznou bolestí hlavy. Moc jsem si ze včerejšího večera nepamatovala, ale neměla jsem čas něco zjišťovat, protože když jsem se podívala na hodiny, lekla jsem se. Měla jsem necelých deset minut, abych se dostala do práce. Neřešila jsem, co mám na sobě, vzala klíče od auta a pospíchala do práce.
Vběhla jsem do kanceláře a nevnímala, co se mi Aiden snaží říct. Sedla jsem si za stůl, upustila tašku na zem a chytla se za hlavu. Cesta autem rušnou ulicí mi od mé bolesti hlavy moc nepomohla a já se nedokázala soustředit. Někdo zaklepal na dveře a v mé hlavě se rozletěla stovka malých jehel. Utrápeně jsem se podívala na mého hosta a hned se narovnala.
Ve dveřích stál Aiden a tázavě se na mě díval. Aniž by řekl slovo, hned se otočil a někam odešel. Bylo mi jedno kam, a protože jsem zatím neměla zadanou žádnou práci, položila jsem si hlavu na stůl a snažila se zhluboka dýchat. Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudila mě silná vůně česneku. Zvedla jsem hlavu a snažila se nevnímat bolest hlavy.
Na mém stole ležel talíř s polévkou a za stolem stál Aiden. „Jez. Je to nejlepší vyprošťovák," řekl a odešel k sobě. S chutí jsem se vrhla na polévku. Měla jsem ji během chvilky snědenou. Bolest hlavy trochu ustala a já si vzpomněla, že mám v šuplíku nějaké prášky na bolest. Hned jsem si ho vzala a cítila úlevu od ustupující bolesti.
Zvedla jsem se a teprve teď si všimla, v čem jsem oblečená. Černé krajkové body, které jsem měla na sobě, jsem v životě neviděla, a tak jsem začala přemýšlet, kde jsem k němu přišla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Napsala jsem rychle Lucy stručnou zprávu: Co se včera dělo a kde jsem vzala to body??? Odpověz rychle.
Zhluboka jsem se nadechla a šla do vedlejší místnosti. Stoupla jsem si před jeho stůl, a když jsem viděla jeho pohled putujícím po mém těle, musela jsem něco udělat. „Za prvé, potřebovala bych si půjčit část oblečení, stačí sako. Za druhé, omlouvám se, že jsem přišla do práce v takovém stavu. Ale teď už jsem v pohodě a jsem připravená pracovat, takže co mám dělat?" ukončila jsem svůj proslov a dál stydlivě stála před jeho stolem.
Naposledy mě přejel pohledem a zvedl se. Zamířil k jedné ze zdí a já si až teď uvědomila, že je tam skříň. Otevřel ji a začal vytahovat oblečení. Podal mi obyčejnou bílou košili a tepláky. Ze srandy mi hodil i jednu z kravat a já přemýšlela, kde se v něm vzal ten smysl pro humor. „Díky," řekla jsem rychle a oblékla se.
Hned jsem se cítila líp a byla schopna normálně fungovat. „Máš pro mě nějaký úkol?" zeptala jsem se, když se znovu usadil za pracovní stůl. „Jeden úkol pro tebe mám. Máš s sebou tu knihu, kterou jsem ti dal?" zeptal se na oplátku on. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem ji odnesla domů, ale nakonec jsem došla k závěru, že ji mám někde ve své kanceláři.
„Počkej chvíli," řekla jsem a odběhla k sobě. Začala jsem prohlížet skříňky, a nakonec ji našla v jedné prázdné poličce. Vrátila jsem se s ní zpět k němu a položila ji na stůl. „Dneska si dáme hodinu ruštiny," řekl, knihu vzal a s ní v ruce si šel sednout na zem. Zmateně jsem na něj hleděla, ale když seděl na zemi on a prohlížel si knihu, nemohla jsem si k němu nesednout.
