Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 25

„Zaklepej a běž dovnitř." Řekne muž a odejde. Mě tam nechá samotnou, sevřenou strachem a zároveň odhodlanou pěkně to tomu Jamiemu natřít. Silně zaklepu a nečekám na výzvu, ke vstupu. Prostě rovnou vezmu za kliku a vpadnu dovnitř jako velká voda.

„Jsem tady. Co si sakra myslíte, že děláte? Nemůžete mě jen tak unést! Všichni se po mě budou shánět!" vykřiknu hned jakmile spatřím postavu, která stojí u okna, za širokým psacím stolem. Nečekám až se obrátí a namířím si to k němu. Najednou jsem naštvaná jako sto bizonů a můj stav právě teď nikdo neutiší. Jsem naštvaná na to jak se semnou poslední dobou zachází, na to, že netuším co je s Louisem a naštvaná na Seba....Vlastně teď už Thomase.

„Velice mě těší slečno Piercová. Jmenuji se Jamie Kavanah a ode dneška je moje království, i tím vaším. Váš neomalený vstup do mých komnat nebudu brát na vědomí, ale pro příště by se hodil jemnější tón." Řekne aniž by se otočil. Prudce dosedne na židli, která je kousek za ním a já nestačím zírat. Nejedná se o jen tak nějakou židli. Je to invalidní vozík. Čile s ním přejede ke mně a zastaví těsně před tím, než jím stihne přejet moje nohy. Teda spíše jednu nohu, protože tu druhou mám stále v sádře. Nejsem schopná říct ani slovo. Muž, který na mě promluvil je velice nádherný a jistě to o sobě ví, protože v jeho očích mohu zahlédnou jakousi pýchu.

„Pane Jeremy..." nedořeknu, protože mě přeruší.

„Jmenuji se Jamie." Něžně se na mě usměje a mrkne na mě ze sedla vozíku. Nadechnu se abych mu sdělila něco peprného, ale zdá se, že mluvit s tím to mužem snad ta nejobtížnější věc na světe.

„Vím, chcete se zeptat, co všechno tohle znamená a já vám to mile rád vysvětlím,ale nejprve..." na chvíli se odmlčí a krátce střižené vlasy poctí jeho dlouhé vlasy. Na chvíli si pomyslím, co mají muži sakra s tím si věčně prohrabovat vlasy?!

„Nejprve se běžte upravit do své komnaty a za půl hodiny Vás očekávám v jídelně. Thomas Vám se vším pomůže, a kdyby s ním byly náhodou nějaké problémy, nebojte se a řekněte mi to." Opět na mě mrkne a já nedokážu pochopit, co se tady sakra děje. Neměl by únosce být na svou oběť nepříjemný? Zaraženě stojím na místě a přemýšlím, co má tohle divadlo za smysl, ale zase mě vyruší jeho hlas.

„Za dveřmi stojí Thomas, tak se nechte odvést do Vaších soukromých komnat. Příjde tam za vámi doktor a sundá tu bílou hrůzu, co máte na noze." Při slově bílá se jeho tón pozmění a vyzní ironicky. Ještě aby ne, když sádra není bílá, ale spíše taková zažloutle šedá. Na vystouplém podpatku se otočím a odejdu ke dveřím. Bez jediného slova je otevřu a výjdu ven. Opravdu tam čeká Sebas... zase. Chci říct Thomas a jakmile mě spatří rozejde se dlouhou chodbou. Mlčky ho následuju. Mám spousty otázek, na které by jsem se ho chtěla zeptat, ale nemám odvahu. Vypadá jinak než si ho pamatuju a navíc jeho chování je jiné. Jako by z něj všechna dobrota vyprchala a zůstala jen prázdná skořápka. Najednou se zastaví a já do něj málem narazím. Naštěstí to stihnu vychytat a zastavím těsně za ním.

„Tady jsou vaše komnaty. Už tam čeká doktor." Řekne a slušně mi otevře dveře, abych mohla vejít. Jakmile překročím práh pokoje, doslova mi spadne brada. Přede mnou se vyjímá prostorný pokoj ve světle červené barvě. Nábytek je černobílý a celému pokoji vevódí obrovská postel s bílými nebesy. Všechno to vypadá tak moderně, že bych nečekala něco takového tady, když na vstupních dveřích mají klepadlo. Z rozjímání mě vyruší hlas.

„Ahoj já jsem Mike a jdu ti sundat tu sádru." Usměje se právě přicházející muž.

„Ahoj. Děkuji." Nevím co víc by jsem mu měla říct. Sednu si na stoličku, kterou pro mě očividně přichystal a on se sehne. V ruce drží nějakou pilku a pomalu s ní přibližuje k mojí noze. Nebojím se, protože vím, že tohle je úplně normální proces. Jakmile je hotovo pobídne mě ať se zkusím projít a při tom mě podepírá. Jo jde to ztuha, ale nakonec se přece jen rozejdu a připadám si jako dřív. Možná jen s tím rozdílem, že nohu vytáčím do strany.

„Fajn. Je to zdravé, ale moc tu nohu nenamáhej. Byla dlouho v nehybnosti, takže ti nejspíš trochu ochably svaly." Řekne a se zničenou sádrou v ruce odejde. Netuším kolik času mi ještě zbývá, ale rozhodnu se to nenatahovat a přejdu ke dveřím, které jsou přímo naproti postele. Když je otevřu zase prudce vydechnu. Obrovská prostorná koupelna v kombinaci bílé se zlatou.Projdu jí a rozhodnu se osprchovat. Hygienické prostředky už mám nachystané. Jako by věděli, že příjdu. Tady se cítím jinak, než u Louise. Je to tady nádhernější a rozhodně čistější, ale zároveň mi tady něco chybí. Jakmile jsem hotová, dojde mi, že sebou nemám žádné věci. Tak nějak mi moje podvědomí říkalo, že to nebude problém a skříně budou napěchované nejmodernějšími kousky oblečení a abych se přesvědčila, omotaná jenom v ručníku, jsem zamířila ven z koupelny. Při otevření prvních posuvných skříňových dveří jsem se vítězně zašklebila. Jasně poličky od shora dolů byly přeplněné. Natáhla jsem se pro nějaký kousek oblečení a ani se nepozastavila nad tím co to je. Vzala jsem si podprsenku, kupodivu mi přesně pasovala a kalhotky. Na to jsem si natáhla světlé modré ryfle a bílé tričko s krajkou vzadu. Rifle se dole zužovaly a jejich konec byl zahnutý, takže mi byl krásně vidět kotník. Při tomhle jsem si vzpomněla na Louise. Ničilo mě nevědomí. Nevěděla jsem co se s ním stalo, zdali je v pořádku, nebo mu kluci připravují pohřeb a co teprve kluci? Co když ani oni nejsou v pořádku? Hlavou se mi honila spousta myšlenek a s ubíhajícím časem byly černější a černější. Ani jsem si to neuvědomila a po tvářích mi sjela první slza. Zakotvila na mých pootevřených rtech a já si jí jedním pohybem ruky smetla z tváře. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala všechny chmůry a vydala se najít jídelnu. Naštěstí jsem nemusela bloudit po domě, protože za dveřmi stál Thomas a jakmile mě zahlédl vycházet z pokoje, vydal se nějakým směre a rukou mi naznačil ať ho následuju. Došli jsme dolů po schodech a vydali se doprava. Opět jsme procházeli prostornou chodbou a já si všimla nádherných obrazů na stěnách. Nejspíš to byly milionové kousky. Došli jsme do jídelny a Thomas mě usadil za stůl. Jakmile jsem se posadila, odešel a nechal mě tam samotnou a čekající na jakéhosi Jorkyho, nebo jak se ten týpek jmenuje.

Chvíli jsem seděla, ale pak mi to nedalo a vydala jsem se prozkoumat okolí. Jídelna byla samostatná místnost a jak jsem mohla právě zjistit, všechny dveře byly zamknuté a já nemohla ven. Naprosti dlouhého jídelního stolu z mahagonového dřeva, to jsem si jenom domyslela, nejsem přece znalec dřevin, se vyjímalo obrovské francouzské okno. Samozřejmě bylo taky zamčené a já musela zůstat uvnitř a doufat, že mi nedojde vzduch. Což je naprostá blbost, protože dřevo přece dýchá :D

Najednou cvakly dveře a otevřely se. Dovnitř vešel Thomas a v jeho závěsu muž na vozíčku.

„Budete potřebovat ještě něco pane Kavanah?" zeptal se Thomas a pohlédl na muže před sebou.

„Ne děkuji. Nyní nám můžete přinést snídani. Slečna Piercová má určitě hlad." Řekl Jorky a přijel k jídelnímu stolu. Já stála u okna a po celou dobu jsem je sledovala. Rukou mi pokynul na židli.

„Posaďte se. Máme před sebou dlouhý rozhovor."

Takže děvčátka, tady je menší bonusová kapitolka :) Přidala jsem ji sem už dneska, jelikož nevím jak budu tento týden zvládat, tak Vás jenom poprosím o trpělivost a já se budu snažit přidat další díl co nejdříve. jenom se chci omluvit, kdyby se mi to nepovedlo. Dále doufám, že jsem vás nezklamala touhle kapitolou, ale je to spíše o feelingu. Nic moc se tam neděje. ;) Vdalší to bude snad už lepší ;) Takže komentujte, lajkujte a hlavně čtěte!! :))