Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 11

Snažila jsem se ho ignorovat a prostě okolo něj prohopsat. Vážně jsem se necítila ve své kůži.

Skoro u dveří mě zastavil jeho hlas.

„Doufal jsem, že jsi nezapoměla na ten náš rozhovor v nemocnici." Řekne a v jeho hlase zazní vztek.

„ Jasné. Jak bych mohla zapomenou na ten rozhovor o mých kalhotech." Podotknu štiplavě. Nemám zájem ukázovat mu můj strach z něj.

„Trest." Řekne pouze a jás e na něj otočím.

„Teď?" zeptám se nevinně a vykulím na něj oči.

„Snad sis nemyslela, že si dělám srandu." Zasměje se mi a natáhne ke mně ruku. Chvíli na ní zírám, ale nakonec ho za ní uchopím. Z mžiku mě zvedne do náruče a odnáší dovnitř pokoje.

Můj pohled spadne na pečlivě poskládané věci na nočním stolku. Jsou tam pouta, šátek, bičík a nějaká lahvička s čirou tekutinou. Začnou se mi klepat ruce a dech se mi zrychlí.

„Vysvleč se. A tentokrát to udělej sama." Řekne ledově klidným hlasem a pozoruje mě. Vysvleču se do spodního prádla a na chvíli zaváhám.

„Všechno dolů" poručí. Třesoucími se prstama si sundám poslední kousky oblečení. V momentě kdy na zem dopadnou moje kalhoty ucítím na svém zapěstí jeho ruce.

„Lehni si. Ruce od sebe a nohy taky." Řekne a já ho poslechnu. Při celém procesu mám zavřené oči. Nechci vidět jeho výraz, když před ním ležím nahá a s roztaženýma nohama jako nějaká děvka.

„Fajn." Odpoví a kolem zápestí mě obejme chladivý dotek pout. Ruce mi spoutá nad hlavu k pelesti postele a pak mi po nich přejede konečky prstů až k jamkám v podpaždí.

Zatřesu se a z oka mi vytryskne jedná horká slza.

„Pokrč nohy." Znovu mi poručí a já bez námitek udělám, co po mě žádá. Tváře mi hoří a celé tělo se klepe strachem z neznámeho. Nevím co se chystá udělat, ale jedno vím jistě. Nechci aby to udělal. Stále je u horní poloviny mého těla. Vím to, protože cítím jeho dech na mé tváři.

„Pamatuj si jedno." Zašeptá. „Zasloužíš si to, protože neumíš POSLOUCHAT." Zavrčí a kousne mě do rtu. Stisk jeho zubů je silný a já ucítím na jazyku chuť krve. Najednou se odtáhne a mé tváře se dotkne nějaká jemná látka. Vystrašeně otevřu oči, ale nic nevidím. Zavázal mi je šátkem. Chvíli se nic neděje, ale potom ucítím jeho ruce na mých stehnech. Zvedne je výš a já ucítím na svém zadku palčivou bolest. Uhodil mě bičem. Vyjeknu a zkousnu si už tak rozkouslý ret.

„Při každé ráně řekneš budu Tě poslouchat pane." Zavrčí a znovu mě uhodí. Výjde ze mě výkřik, ale žádná věta.

„Tak bude to?!" zvýší mírně hlas a znovu mě uhodí, tentokrát s větší silou.

„Budu tě poslouchat pane." Řeknu přes vzlyky. Můj zadek pocítí další ránu a z mých úst výjde zase ta věta. Tak se to zopakuje asi desetkrát, když se zase ozve.

„Myslím, že by to stačilo." Řekne s lehce zastřeným hlasem a pustí moje stehna, které dopadnou na postel. Dech se mi začne uklidňovat, protože si myslím, že je to konec trestu. Ale najednou ucítím něco studeného přímo u mého středu. Vyjeknu a pokusím se uhnout. On to však očekává a můj pokus výjde na prázdno když mi jeden bok stiskne prsty a přitlačí k posteli.

„Tohle není to, co dneska chci." Odpoví a na to se zasměje. Projede mnou mráz a na čele mi vyrazí pot. Bojím se. Cítím jak se jeho prsty lehce pohybují přes můj klitoris dolů ke vstupu. Ale nezastaví se tam. Putuje dál. Více dolů a já se zajíknu. To snad nemyslí vážně. Pomyslím si. Boky se snažím uhnout před jeho dotekem, ale nejde to. Pouta se mi zarývají do kůže a jisto jistě mi tvoří rudé otlaky. Tahle bolest je pro mě maličkost oprosti tomu, jak se právě cítím a co prožívám. Jeho prst sjede k mému análnímu vchodu a já zareaguju tak, že k sobě pevně stisknu půlky.