Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 45

Hola hola, lidičky. Dneska je 27.6 2015 a to znamená.... Vlastně to nic neznamená. Pro vás je to obyčejný den. Ale pro mě! Je to ten nejlepší den vůbec. Dnes mám přes 4.6K čtenářů, což je naprosto ohromný výsledek. Děkuji Vám, jste ti nejůžasnější a já si Vás za to vážím. Vím, že poslední dobou tenhle příběh pokulhává a moc mě to mrzí. Jenom už mi dochází fantazie.

No dobře kecám. Fantazie je dost, ale nejde zařadit do tohohle příběhu. ;) Takže mám pro Vás pár návrhu a ráda bych znala váš názor. ;) Tak pokud můžu poprosit, napište mi do komentáře. Děkuji MOC!! :)

1) Chcete aby jsem napsala další delší povídku, nebo chcete raději nějakou krátkou. Popřípadě už raději žádnou, protože moje psaní stojí za starou belu?

2) O kom by jste chtěli číst, kdyby jste se rozhodli, že mám napsat další?

3) Mám pokračovat v povídce Ledové srdce nebo Gleame in the dark?

4) Mám začít úplně novou? Mám pár návrhu a některé jsou docela zajímavé. Navíc téma těch povídek jsem tady ještě neviděla ;) 

Pokud zjišťujete teprve teď, mám tyhle dvě rozepsané a ráda by jsem na ně znala názor. 

Předem Děkuji za Vaše komentáře ;) *Deni

Louis se seznámil s mojí mamkou a sestrami. Přijali ho naprosto úžasně, až jsem se divila. Choval se naprosto slušně a za celé tři hodiny, co jsme proseděli s celou rodinou v obývaku u kafíčka se sušenkami a mamka na něj valila různé otázky typu: Jak jsme se poznali, jak dlouho jsme spolu, proč jsme nepřijeli dřív aj.... Ani jednou za tu dobu nevypustil z úst sprosté slovo. Pomalu mi začínalo docházet, že konečně roztála ta jeho nepropustná maska a je to kvůli mně. Nakonec se mamka rozhodla, že je nejvyšší čas na večeři a než jí udělá, tak se já a on můžeme jít projít a jelikož zjistila, že Louis nikdy v životě nebyl v České republice, tak mi přísně nakázala ukázat mu všechny památky. Samozřejmě, my na to neměli čas, takže se musel spokojit jen s prohlídkou vánoční Prahy. Ani tak jsme nestihli všechno, ale to jeho nadšení, když spatřil orloj, bylo k nezaplacení. Byl jako malé dítě, které je poprvé na dovolené. Neustále pobíhal sem tam a v jednu chvíli jsem ho i ztratila. Nakonec jsem ho našla v jenom krámku, který byl zapadlý mezi značkovými obchody. Stál u platební překážky a nco platil. Když jsem se ho zeptala, co kupuje, jen se na mě potutelně usmál, ale neodpověděl. Nechala jsem mu jeho tajemství a pomalu jsme se vydali domů. V polovině cesty začalo sněžit a tentokrát jsem byla já jako malé dítě. Vždy, když jsem byla malá, měli jsme Vánoce na blátě, takkže to byla příjemná novinka. Pobíhala jsem sem a tam a chytala vločky sněhu do úst. Louis mě pozoroval a smál se mi, když jsem nedávala pozor na cestu a omylem jsem sejmula pouliční lampu. Nikdy v životě jsem se necítila šťastnější než v tuhle chvíli a přála bych si, aby tahle pohádka nikdy neskončila. Jenže všechno má svůj konec a já to věděla.

Dorazili jsme přesně na večeři, oba pekelně prochladlí. Mamka nám dala čas na horkou sprchu a ještě jsme se měli ubytovat. Všude po době byla spousta třpytivých cetek, což mě udivilo, jelikož jsme tohle nikdy nehrotili. Nejspíš důvod takové výzdoby byl Louisův příjezd. Oba jsme popadli svoje kufry a já ho zavedla do mého pokoje. Když jsem otevřela dřevěné dveře, vykoukl na mě můj starý pokoj. Všechno tady zůstalo, tak jak jsem to opustila. Růžové stěny, velká postel a spousta polštářů na ní. Na stropě mi vysel lustr v podobě barevného šaška a pod oknem stál můj stůl. Na něm dávno zapomenuté skladby, které jsem vytvořila. Pání, já zapoměla na hudbu a to se mi dříve nestávalo.