Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 4

Čauko, jsem tady zase a mám chuť na útěk :D Proto jsem tuhle kapitolu obohatila útěkem, nebo spíše pokusem o útěk. :D Ale víc neprozradim, protože chci ať to dočtete do konce :P Já vím, není to ode mne pěkné :))
Takže
I HOPE YOU LIKE IT. XOXO *Deni

Stojím v koupelně a prohlížím se. Po celém těle mám modřiny z toho jak mne kápo mačkal. Mám rozkouslý spodní ret a na tváři menší tmavě modrou modřinu od toho jak mne několikrát uhodil. Prsty si přejíždím přes prsa, a když zajedu na nějakou modřinu syknu, protože mnou projede šílená bolest. Podívám se na sebe do zrcadla a spatřím v něm dívku zcela zničenou.

Za mnou se potichu otevřou dveře, ale já je neslyším. V hlavě se mi míhá spousta myšlenek a hlavně si vymyšlím strategický plán, jak odsud co nejrychleji vypadnout.

„Panebože.“ Ozve se za mnou. Otočím se tak rychle, jak mi to jenom moje zubožené tělo dovolí a stanu tváři v tvář vyděšenému kudrnáčovi, který se mne snažil bránit.

„Co to s tebou udělal?“ zajíkne se a pohledem mne sjíždí od shora až dolů. Ačkoliv jsem háklivá na to, že mne někdo vidí nahou, tak u něj mi to nevadí, protože vím, že on mne tak už viděl.

„To nic není.“ Kuňknu s pohledem upřeným na mé palce u nohou.

„Sakra, jak to nic není? Doprdele divím se, že vůbec stojíš.“ Odfrkne si a zamíří ke mne.

„Opravdu já jsem jenom spadla….ehm..spadla ….z postele.“ Zahuhlám.

„Opravdu? Já vím, že ti to udělal on. Proč ho doprdele tak bráníš?“

„Já ho nebráním.“ Zaskučím, ale v duchu se nedokážu pochopit. Proč se ho zastávám?

„Pojď, pomůžu to, když toho parchanta kryješ.“ Řekne a vezme do ruky žínku, kterou namočí ve vaně a poté se s ní dotkne mé tváře. Sleduju každý jeho pohyb a nic nenamítám.  Když je se svojí prací hotov, tak mne zabalí do ručníku a něžně mne vezme do náruče.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ zeptám se, protože mi to nedá a já umírám zvědavostí zeptat se ho na to, proč on jako jediný mi neubližuje, i když v té kuchyni jsem byla vyděšené, protože mne vyděsil.

„Já nevím. Vím jaký dokáže Louis být, ale má i své světlé chvilky a ty mi připomínáš někoho koho jsem ztratil kvůli tomu, že jsem byl ještě horší než on.“ Zašeptá a něžně se mnou stoupá po schodech směrem k mému pokoji.

„Kdo to byl, ten koho jsi ztratil?“ zeptám se, ale nedovolím si na něj pohlédnout. Podle toho jak jeho tělo ztuhne chápu, že jsem se neměla ptát.

„To není tvoje starost.“ Řekne chladným hlasem a položí mne doprostřed schodu a jen tak mne tam nechá stát, takže mi nezbývá nic jiného než se sama dobelhat ke své tajemné komnatě a přetrpět v ní další bezesnou noc. Netuším kolik může být hodin, nedokážu to poznat ani podle venkovního světla, protože můj pokoj nemá žádná okna. Sedím na posteli s víčky pevně semknutýma a přemýšlím, co jsem vlastně udělala, že se mi dostává takového tvrdého zacházení a ač se snažím jak moc chci, nic mne nenapadá. Dokonce nechápu jak je můžu vzrušovat. Jsem naprosto normální, dokonce bych řekla i lehce podprůměrná. Tmavé dlouhé a rovné vlasy spadající mi věčně do kulatého obličeje, rovný nos, který je na konci trošičku zvednutý do pršáčku, dvě stejné zelenomodrošedé oči s dlouhými řasami a o rtech ani nemluvě. Ten spodní je o hodně víc plnější než ten horní, ale když se usmívám mají celkem hezký tvar a ty dvě malé nesrovnalosti se navzájem vyruší. Léty ve fitcentru jsem si svoji postavu sice zpevnila, ale vždy jsem měla nadváhu. Kulatý a menší zadek přirostlý k dvěma ne mooc dlouhým nohám, které každou zvlášť zdobí pět prstů. Ploché bříško, přestože když si sednu tak se mi tam objeví špíček a docela velká ňadra velikosti D. Za tuhle svou takzvanou přednost jsem se vždy styděla. Pamatuji si ,když jsem byla v deváté třídě, tak jsem měla spolužáka, který si ze mne pořád tropil blázny a smál se mi. Dokonce mi kvůli nim říkal bowlingová koule. Bylo to nepříjemné, ale v této situaci, by jsem raději jeho než kápa. Při zmínce jeho přezdívky, i když jen v myšlenkách, to se mnou škubne a z oka mi vyjede osamocena slza.