Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 23

Heloo my Amigos! Dneska pro Vás mám nový díl. A jelikož na měprávě utočí alergie, tak nic víc dopisu nebudu. Prostě a jednoduše- užijte si to ;) *Deni

„Já nevím. Prostě celá tahle situace je směšná. Vždyť podívej se na sebe. Kdybychom byli v bytě už dávno bych ležela pod tebou a prosila tě, abys mě nechal být. Jenže místo toho tady stojíme a hádáme se jako starý manželský pár." Znovu jsem se musela zachichotat, ale k mému překvapení mi na ústech přistála jeho ruka.

„Buď zticha." Zašeptá mi do obličeje a jeho dech se odrazí od ruky, kterou stále svírá mou pusu. Sleduju ho s vytřeštěnýma očima a nevím, co si zrovna mám myslet. Nejspíš mu vážně přeskočilo. Pro jistotu kývnu na srozuměnou. Možná, že když se zachovám jak si přeje, tak mě nechá jít. Jenom doufám, že tahle konverzace bude pokračovat, jelikož toho mám na srdci daleko víc.

„Pomalu se posuň za postel a ani nedýchej." Šepte, ale přesto jeho hlas zní panovačně. Nechápu jak to dělá. Pomalu spustí svou dlaň dolů a zamíří k taštičce, která leží z druhé strany postele. Předtím jsem si nevšimla, že by něco takového sebou měl. Chvíli se v ni přehrabuje, ale po chvíli nejspíš najde to, co potřeboval. Nevidím o co se jedná, ale začínala jsem se cítit vyděšeně. Rukou mi pokyne ať se skrčím a já tak učiním, i když mi to příjde nesmyslné. Louis se šouravým a tichým krokem přesune ke dveřím. Je namačknutý na zdi a jednou rukou šmátrá po klice a v druhé ruce svírá...Panebože to je zbraň! Vykvyknu a jeho pohled se stočí mým směrem.

„Sakra říkal jsem, že máš ml..." nedořekne. Pokojem zazní zvuk výstřelu a já letím k zemi. Netuším co se děje. Strachem a naprostým ochromením, ležím na zemi a po tvářích mi začnou samovolně stékat slzy.

„Doprdele!!" zařve Louis a prudkým trhnutím otevře dveře. Přestože se můj pohled upírá ke stropu pokoje, vím, že je otevřel. Protože pokojem kromě dalších výstřelů, zazní i prásknutí tuhého dřeva o tvrdou zeď. Jedna střelba překrývá tu druhou a já si umím živě představit Louise, jak svou zbraní naprosto kontrolovaně střílí do střelce, který začal s přestřelkou. Najednou se ozve více ran a já si musím zakrýt uši, protože ten hluk se nedá poslouchat. Nedokážu to popsat. Je to něco jako hromy od bouřky, jen daleko hlasitější a rychlejší. Ozývají se ze všech stran a já nedokážu určit zda-li jsem v bezpečí a pokud ano, tak jak dlouho tady ještě zůstanu.Moje dlouhé hnědé vlasy se mi začínají potit, stejně tak i čelo, po kterém si stékají čůrky potu propojených se slzami. Ten zmatek, který mě obklopoval pár hodin před tím, je najednou zpět a já se začínám třást. Je mi zima. Ale celý třas, který mě ovládl je spíše ze strachu o můj vlastní život, ale uvědomím si, že se bojím o Louise. Najednou do pokoje vtrhne někdo další. Poznám to z tlumeného klení a nabíjení zbraně. Po zádech se zasunu pod postel a doufám, že to není nepřítel, ale přítel. Nevím jak dlouho ležím pod tou postelí, ale naprosto jistě můžu říct, že zespod postele je na dřevěných prknech, které zabraňují madraci spadnou na zem, přes dvacet žvýkaček.

Najednou se ozve výstřel a vedle  postele, pod kterou ležím, dopadne tělo...

Z úst se mi vydere výkřik. Bojím se že je to Louis nebo někdo jiný z jejich skupiny. Ačkoliv mi ten modrooký ďábel způsobil tolik utrpení, nechci o něj přijít. Rychle se vysoukám a můj dech se skoro zastaví. Do očí mi vhrknou slzy . Po zemi se doplazím k postavě na zemi a zkusím jeho tep. Je sice hmatatelný, ale opravdu jen malinko. Když skloním hlavu k jeho rtem, abych se přesvědčila, otočí ke mně hlavu. Jeho rty se malinko pohybují a já zaslechnu šepot.

„Prosím uteč." Nevím proč to říká. Přece ho nemůžu opustit, když tady umírá.

„Louisi ne..." nedořeknu. Někdo mě popadne za vlasy a promluví hlubokým a strach nahánějícím hlasem.

„Copak to tady máme za princeznu? Že by někdo na kom tomu šmejdovi záleží?" řekne ironicky a postaví mě do pozoru. Stále svírá mé vlasy v sevřených pěstech a jeho páchnoucí dech se otírá o moje ucho. Povytáhne mě ještě víc, takže se sotva špičkami dotýkám podlahy. Vyjeknu a snažím se oprostit z jeho sevření.

„Nech ji kurva na pokoji." Vykřikne Louis, který se snaží sebrat ze země, ale moc se mu to nedaří. Všude okolo něj je jeho krev a na rameni se mu pomalu zvětšuje rudý flek. Je mi jasné, že to dostal. Člověk, jenže mě drží se rozhodne mě konečně pustit. Pustí moje vlasy, ale když se chci vrhnout k Louisovi, uhodí mě pěstí a já dopadnu vedle něj. Před očima mám miliony hvězdiček a udělá se mi zle. Tohle byla ta nejhorší rána, kterou jsem zatím dostala. Pomalu se otočím na bok, takže jsem obličejem otočená k Louisovi. Najednou mě něco silně uhodí do hlavy a miliony hvězdiček se rozprsknou, takže vidím jen bílou barvu. Šílená bolest pohltí místo, které bylo udeřeno, ale já nemám čas přemýšlet o svoji bolesti. Bojím se jen o něj. Znovu se otočím čelem k němu. Jakmile se mi před očima na minutku rozjasní, spatřím Louise, který sedí a drží se za rameno.

„Ty hajzle!! Nebudeš jí ubližovat!" zařve a vyšvihne se do dřepu. Dál se ovšem nedostane. Dotyčný muž ho kopne vší silou a on se zhroutí na mě. Jeho tělo je najednou nehybné a já necítím jeho nadzvedající se hrudník.

„Panebože Louisi!!" vykřiknu a něžně ho ze sebe sundám. Chci začít s oživováním, ale to mi není dovoleno.

„Ty půjdeš se mnou. Něco za něco." Řekne muž a jediným pohybem si mě přehodí přes rameno.....

Doufám, že jsem Vás dostatečně napnula vy budete netrpělivě očekávat další díl :P

Dneska mám špatnou náladu (kvůli alergií), takže po vás chci 7 hvězdiček a bude další díl. Jinak do té doby se můžete rozloučit s pokračováním. Nevím kolika z vás se to líbí, ale jsem neskutečně vděčná Dreamerce a 5k3, že hvězdičkují a nádherně komentují každý díl. Je to pro mě naprsot úžasné a já Vám za to moc děkuji :)*

Tak a teď na mě nenadávejte a hoďte sem jednu hvězdu :P *Deni