Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 47**1/2

Děvčata moc se Vám omlouvam, že mi to tak trvá, ale jelikož se mělo jednat o poslední dva díly, tak měly mít přes 6tisic slov. Poslední dva dny mi stavkuje noťas, takže nemám napsané ani slovo za poslední dva dny. Vím je to chabá omluva, ale já to nemám kde psát. Takže ty poslední dva díly rozdělíme do 4. Zatím jsem napsala tohle, tak snad se Vám to bude líbit a vy mě budete podporovat, tak jak jste to dělaly do teď.
Dále mě strašně mrzí, že vaše aktivita klesá, ale nejspíš to bude tím příběhem. Už to není ,co to bylo. I když to nic nebylo.
Prostě jsem došla k závěru, že tenhle příběh je nehorázné s*acka.Sice jsem zamilovaná do Louise s Denice, ale to nic nemění na tom, že ztacite zájem. :( Opravdu mě to mrzi.

Právě zjišťují, že to co jsem měla napsané není uložené -_- to je opravdu pojeb -_- *Deni

Sebastiáne!" vykřiknu, když odemknu vchodové dveře a vrhám se na svého kamaráda. Brečím štěstím, že ho vidím a taky proto, že se potřebuju někomu vyplakat na rameni. Chápe a proto se mě na nic neptá, jen mě pevně drží v náručí a nechá si smáčet morou, kostkovanou košili, mými slzami. Nevím jak dlouho tam stojíme, ale nejsem k utišení. Pořád dokola se mi v hlavě přehrává můj plán a míchá se s city.

„Ráda tě vidím." Usměju se na Seba, když se od něj odtáhnu. Snažím se nemyslet na to všechno a proto zavádím konverzaci.

„Jak jste pokročili?" zeptám se a doufám, že pochopí a nebude se ve mně šťourat.

„Jo, hodně. Kluci ze Ženevy vymysleli perfektní plán, který by měl vyjít. Jenom jsem se musel nabourat do bezpečnostního systému armády ženevy. Tam ukradli jeden vrtulník, kterým se přemístí na ostrov. Samozřejmně, že je tamní ochranka zachytí na kamery, ale budou si myslet, že k nim má zavítat nějaká kontrola a proto to nebudou řešit. Pořídil jsem ještě nějaké počítače, pro tebe. Budu potřebovat pomoc, takže se s nimi musíš naučit zacházet." Sděluje mi a zároveň bere mé kufry a odnáší je nahoru do pokoje Louise. Rozhodla jsem se spát tam, protože ta moje bývalá kobka, mi připomínala,čím jsem si prošla.

„Na kdy přesně je planován únos?" zeptám se a následuji jeho kroky.

„Za dva dny." Oznámi mi tiše a já v němém šoku otevřu pusu dokořán.

„To nemyslíš vážně!!" vyjedu na něj. „Jak jako za dva dny? Mě bude trvat půl roku než se naučím s počítačemi a vy to chcete po mě, za dva dny ani ne?!" křičím. Bojím se, že to nedoopadne dobře. Myslela jsem, že to bude trvat déle, ale oni si dali sakra načas.

„Neječ na mě a uklidni se." Řekne potichu Sebastián. On byl vždy ta klidná povaha a to mě v tuhle chvíli štve ještě víc.

„Já se mám uklidnit? Ty se uklidni!" zařvu a vytahuju telefon abych zavolala klukům a změnila datum princum fine. Jenže obrazovku mi zakryje Sebova ruka.

„Nemůžeš jim teď volat. Jsou už v Norsku, kde je i Jamie. Prozradila by jsi je." S tichým zaklením se zhluboka nadechnu se a pokusím uklidnit, ale nezabírá to.

„Louis o tom věděl?" zeptám se a přivřu oči, když sleduju Seba. Ten ztěžka polkne.

„Jo, ale nesměl ti to nikdo říct." Přizná a odvrátí hlavu. Můj kamarád se přidal na stranu těch tyranů. To se mi snad jenom zdá.

„Fajn." Vyprsknu a uraženě odpochoduju k místnosti s počítačema. Ztěžka si sednu na jednu židli a zcela instinktivně něco ťukám do klávesnice. Nic mě neruší a já tak ventiluju svou zlost. Na obrazovce je spousta čísel, které mi nedávají smysl, ale nezabývám se tím. Ponořím se do luštění, které co znamená a za chvíli zjistím, že je tam nějaký kód, který je potřeba rozluštit. Jedná se o ovládaní elektrických vedení okolo vězení. Zuřivě se snažím přijít na správnou číselnou kombinaci. Nezajímá m, že jsem vyřízená z cesty, nezajímá mě, že jsem dlouho nejedla a taky mě nezajímá Sebastián. Ať si jde třeba k čertu. Najednou na mě vyskočí zelená tabulka s nápisem accept.