Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 1

  Probudila jsem se celá bolavá a nevyspaná. Nikdy bych nevěřila,, jak může být práce uklízečky náročná. Už jenom to zbytečné ohýbání se v zádech jenom proto abych si namočila koště, vyždímala ho a zase se narovnala. Hned na to jsem utřela asi čtvrtinu podlahy a musela koště opět namočit a vyždímat, což si vyžadovalo další zohnutí. No hrůza. Po tomhle přemítání se mi vůbec nechtělo v tom pokračovat, ale byla to moje jediná obživa. A tak jsem vstala z postele a zašla se osprchovat. Poté jsem si udělala plný hrnec horké a voňavé karamelové kávy, která mi už jen svou vůni pozvedla náladu. Jako každý den jsem vyrazila do ulic abych nakoupila nějaké potraviny, protože i nakupování patřilo k mé práci uklízečky. Měla jsem toho v povinnosti ještě víc. A to bylo uklízet,nakupovat,vařit a prát oblečení. A to všechno jsem musela stihnout od jedenácti dopoledne do šesti večer, protože poté se mí klienti vraceli  domů. Vůbec nevím jak vypadají nikdy jsem je neviděla, protože vždy před jejich návratem musím být dávno pryč a Lou mi nechtěla říct kdo to je, a tak mi jejich identita zůstala skryta. Bylo mi to jedno. Dělal jsem to, co jsem měla v náplni práce a o víc se nestarala. Jenom by jsem byla vděčnější, kdyby si ti lidé po sobě dokázali uklidit. Nechápu jak to dokázali, ale pokaždé když jsem se vrátila abych jim znovu uklidila, tak tam byl nehorázný bordel. Všude se válely ponožky, trenky Calvin Klein a jiné části oblečení. Jednou jsem při stlaní postele v jednom pokoji našla použitý kondom a málem mě to sejmulo. Jindy jsem třeba v jiném pokoji našla zbytky pizzy pod postelí nebo nějaké těstoviny, které už začínali zapáchat. Začínala jsem ty lidi co tam bydleli nenávidět. Nechápala jsem jak dokážou za pár hodin zničit celou mou práci.

Dneska to tam vypadalo ještě hůř než obvykle. Ale naštěstí nikde žádný použitý kondom nebo jídlo. Jen plno nádobí, které jsem , přísahám bohu umývala déle než hodinu. Jakmile jsem uklidila, musela jsem vyprat a mezitím dělat i oběd. Rozhodla jsem se těm lidem malinko pomstít a tak jsem jim udělala mrkvový nákyp. Jenže aby toho nebylo málo nakrájela jsem brambory a udělala kašičku a k té bramborové kaši mrkvovo-hráškovou omáčku s kousky hovězího masa. Ha, ať si užijí i zdravé stravy a ne jen jídla z fast foodu. Vsadila bych se, že musejí vypadat jako obežranci. A musela jsem se nad tou představou jak mi tady chodí pět líných prasátek smát :D jakmile byl oběd hotov, mohla jsem pověsit prádlo a posadit se ke klavíru, u kterého jsem jen tak mimochodem vždy strávila zbytek mojí pracovní chvíle. Ze začátku jsem se bála na něj jen pohlednou, ale po nějaké té době už mi to nedalo a musela jsem si k němu sednout a zahrát některou z naších posledních nejznámějších písniček a vždy jsem se skoro rozbrečela. Je to jen pár neděl, co jsem se rozhodla něco složit sama. Nejdříve mi to nešlo, ale nehodlala jsem se jen tak lehko vzdát. Zrovna dneska, den po mých narozeninách, jsem měla pocit jakoby mne něco uvnitř mne něco trhalo a tak jsem tam seděla a skládala a ani si neuvědomila jak ten čas letí. Najednou začaly odbívat nastěnné hodiny v obýváku šest hodin. Trhla jsem sebou a rychle vyskočila z malé otočné židličky. Rychle sebrala svůj kabát a kabelku a pádila ke dveřím. Vůbec mne nezajímalo, že jsem tam nechala všechny svoje noty a poznámky k tomu. Otevřela jsem dveře a vypadla z bytu naštěstí včas, protože se začínal otevírat výtah a z něj vystoupilo pár lidí, kteří měli namířeno mým směrem. Rychle jsem dělala, že jsem jejich sousedka a hledala neexistující klíče. A po očku sledovala kam půjdou a jestli jsou oni ti mí klienti. A ono to fakt byli oni. Zatajil se mi dech, protože tohle jsem opravdu nečekala. Byli to tak nádherní kluci, že mi srdce začalo dělat kotrmelce. Jeden z nich byl Blonďáček s nádhernýma modrýma očima a vřele se usmíval, další Měl hnědé kudrnaté vlasy a tokový neposedný úšklebek na tváři, že by tomu nemohla odolat jediná dívka. Další měl krátké černé vlasy vyčesané nahoru a na nich klobouk. Obličej mu pokrývalo strniště vousů a jenom tak zvýrazňovaly jeho tmavě oříškové oči. A poslední dva byli taky nádherní, ale žádné přednosti. Prostě hnědovlasí a hlavně potetování.  Nikdy jsem na žádného kluka takhle nereagovala a nechápala co se to se mnou děje. Jakmile se za nimi zabouchli dveře rychle jsem si oddechla a kráčela směrem k výtahu. Nevím jak jsem tam došla, protože se mi hlavou honili různé myšlenky. Chvilinku před tím než se mi za mnou zavřely výtahové dveře jsem zahlédla jak se otevřely jejich dveře a vyšel ten blonďáček. Modlila jsem se aby se stihly zavřít dřív než bude pozdě. Jenže to se bohužel nestalo.Zakříčel na mne ať mu podržím výtah a já to musela udělat. A tak jsme byli spolu uvězněni v malé kabině výtahu a mezi námi panovalo trapné ticho. Jo uvědomuju si, že trapné by to bylo kdybychom se o něčem bavili a najednou si neměli co říct, ale i tak to pro mě bylo dosti nepřijemné. Uvězněna v toku svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že na mne mluví.  „ Prosím, co jste říkal?“ optala jsem se zmateně a podívala se na něj. „ Chtěl jsem jenom vědět jestli tady bydlíte.“ Zářivě se na mne usmál. „ Ne, jenom tady pracuju. Takový luxus by nebyl nic pro mne a navíc si něco takového nemůžu dovolit.“  Sakra! Proč jsem mu řekla, že si něco takového nemůžu dovolit, když to nebyla vůbec pravda. A navíc, jak se můžu svěřovat svému klientovi, který ani neví, že je můj klient? No Denice, tohle se ti opravdu nepovedlo. Zase uvězněna ve svých myšlenkách, jsem nepostřehla, že na mne mluví. „Já se Vám omlouvám, ale musím běžet. Naschle.“ Rozloučila jsem se a překotně vypadla z výtahu. Nechápavě na mne zíral a já si nadávala do blbečků. Takhle se ztrapnit pouhou konverzaci, to se mi teda nestalo pěkně dlouho. Rychle jsem se dostala domů, udělala si jídlo a zalehla.