Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 44

Ahoj. Tak na úvod. Musím vám snad opakovat jak úžasní čtenáři jste? Ano musím, protože vy si to zasloužíte. ;) 

Tahle kapitola není dlouhá, spíše extrémně krátká, ale chtěla jsem přidat alespoň něco. ;) Slíbila jsem vám větší aktivitu, tak se snažím splnit svůj slib. ;) 

Tak něco k téhle kapitole: Nejsem s ní vůbec spokojená, protože na to, že je tak krátká, tak jsem jí přepisovala snad na desetkrát. Ale snad se líbí. Konečně dorazili k rodičům Denice a v další kapitolce bude něco z jejich Vánočních životů v Praze :P Takže taková oddechovka. Potom se to rozjede a moc mě to mrzí, ale konec se blíží neskutečně rychle. Tímhle dílem jsem i naznačila konec povídky. Takže se toho budu držet a jsem ráda, protože se nemusím rozmýšlet jak to ukončit. Konečně je to za mnou. Trápilo mě to totiž už od nějaké 25. kapitoly :D :D Jsem hrozná, vím to, ale nedokážu prostě odolávat :P 

Enjoy it ;) *Deni

Let byl úmorný. Sice trval jen dvě hodiny, ale i to mi stačilo, abych se cítila unaveně a naprosto vyčerpaně. Z letadla jsem vystoupila mezi posledními. Nebylo to proto, že jsem hodná a ráda pouštím lidi před sebe, ale proto, že to oddálí moje setkání s Louisem. Neumím si představit jak zareagovat až mě obejme, teda pokud mě obejme a neudělá něco jiného. Před vstupem do čekací/odbavovací haly, se zhluboka nadechnu a sebevědomě vejdu dovnitř. Můj zrak přejíždí přes hlavy obrovského davu, ale nikde neumím najít neposlušnou kštici světle hnědých vlasů. Už to chci vzdát a odejít si pro taxík, ale pak se přede mnou mihne člověk, kterého jsem hledala. Rychle se za ním vydám, dříve než si on všimne mě.

„Ahoj, čekal jsi dlouho?" otážu se a čekám až se na mě otočí. Ale on stojí a dělá, jako by mě neslyšel.

„Louisi?" zeptám se ho a zatáhnu za jeansovou bundu, aby postřehl mojí přítomnost. Tentokrát se na mě otočí a v obličeji se mu zračí zmatení. Taky nutno dodat, že ten obličej mému Louisovi nepatřil.

„Promiňte. S někým jsem si vás spletla." Zahučím a zahanbeně se kolem toho člověka protáhnu. Můj obličej hoří v plamenech, jak moc se stydím. Se sklopenou hlavou se prodírám davem dopředu a za sebou táhnu extrémně velký kufr směr východ. Zastavím se až za dveřmi nadechnu se zhluboka čerstvého vzduchu. Před budovou není moc lidí, což je zvláštní, protože uvnitř jich bylo neskutečně moc. Na malou chvíli jsem zavřela oči a pořádně se nadýchla. Nevím kde je Louis, ale zmocnil se mě nepříjemný pocit, že se stalo něco zlého. Možná o něj mám strach, ale rozhodně nad tou myšlenkou necítím pocit štěstí, jak by tomu mělo být. Pomalu, ale jistě se začíná vytrácet moje chuť na pomstu. Jenže, je to nefér. Nemůžu zavřít svoje oči a nechat Louise být šťastným, když on mě prostě jednoduše nenechal. Nedokážu se s tím smířit a ... Nedokončím svojí myšlenky, protože se kolem mých očí ovinou něčí ruce. Neváhám a jediným švihnutím si toho člověka, který na mě sáhnul, přehodím přes rameno.

„Au, sakra!" vyjekne poraněný a jelikož se dostal přímo přede mě, zděsím se.

„Panebože Louisi, vyděsil jsi mě." Vyjeknu a přikleknu k němu.

„Promiň, moc se omlouvám. Bolí to moc?" zeptám se a rukou mu kontroluju zranění na hlavě, kterou se uhodil o patník.

„Ne jsem v pohodě. Rád tě vidím miláčku." Usměje se a ani se nezlobí. Pomůžu mu postavit se zpět na nohy.

„Nezlobíš se na mě?" trochu se bojím, ale nevypadá, že by mě měl před těmi lidmi, kteří si bezstarostně procházejí okolo nás, uhodit.

„Zlato jenom jsi se bránila a já jsem za to rád." Usměje se a pohladí po tváři.

„To je dobře, protože by jsem nebyla ráda, kdyby ses naštval a teď navíc mám důvod k tomu, udělat tohle." Na chvíli se zatváří šokovaně, ale když si ho přitáhnu za bundu a tvrdě políbím jeho rty, nic nenamítá a aktivně se zapojí do naší jazykové bitvy. Nejraději by jsem ho měla v sobě, hned tady a na místě, ale nejde to. Odpojím se od něj a zadychaně mu kouknu do očí.

„To bylo krásné přivítaní." Usměju se a mrknu jeho směrem. Znovu mě políbí a vezme kolem pasu. Vykročíme ulici k taxíkum a do jednoho nasedneme.

„Ty červené vlasy ti sluši." Usměje se, když se vezeme k domu mé matky. Tím mi připomene, že by jsem si tu hnusnou paruku měla sundat.

Po celou cestu mlčíme a ležíme si v náruči. Kašleme na nějaké pasy. Tak dlouho jsme byli jeden od druhého a mě jeho přítomnost chyběla a nestydím si to přiznat.

„Jsme tady." Oznámí nám taxikář a my vylezeme z auta. Usměju se na Louise a chytnu ho za volnou ruku.

„Jsem nervózní. Co když mě nebude mít ráda." Zachvěje se a já se na něj překvapeně podívám.

„Buď v klidu, však o nic nejde ne?"

„Je mi špatně." Zahučí a já mu stisknu ruku ještě víc. Zastavíme se před dveřmi a já mu dám chvilku na přípravu.

„To bude dobrý." Trocha povzbudivých slov by mohla zabrat, ale u něj očividně ne.

„Co když pozvracím tvoji matku, to chceš?" zacukají mi koutky.

„To by nebyl hezký pohled." Přiznám se, ale mám co dělat abych se nerozesmála.

„To nebyl." Souhlasí a zhluboka se nadýchne. „Pojď, než se mi udělá doopravdy blbě."

„Nemáš se čeho bát Louisi. Zabil jsi spoustu lidí a seznámení s mojí matkou je naproti tomu úplné nic. Navíc se nemůže dočkat. Jsi přece muž, který jako jediný získal srdce její nejstarší dcery." Usměju a se a můj ukazováček konečně najde zvonek, kterým ohlasím náš příchod. Naposled Louise políbím a konečně se otevřou dveře.

„Vítejte. Denice, páni. Ty jsi mi chyběla." Usměje se moje maminka a srdečně mě obejme.

„A kdo jste vy mladíku?" usměje se a podá mu ruku na přivítanou.

„Ehm.. madam... Já jsem Louis." Představí se poněkud neohrabaně a potřese ji rukou. Musím se začít smát, protože to s matkou zatřese od základu. Moc nevychytal sílu no.

„Ale já nejsem žádná madam. Říkej mi Mitchell, siláku." Usměje se a mrkne na něj. Malinko se zamračím, protože to vypadalo jako by s ním flirtovala. Moje vlastní matka. Hned nato konečně vejdeme dovnitř a kufry necháme ležet za dveřmi.

*Prosím všechny, kteří čtou tuhle povídku, aby jste mi zanechali váš názor. Hodně mě to zajímá a navíc se blíží konec, takže větší aktivita by mě zahřála u srdíčka. <3 Děkuji *Deni

„