Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 8

Denice Pov

Proč se cítím tak hrozně? Celé tělo mne bolí a záda mám jako by jsem se spálila na sluníčku. V krku mne bolí a celý jazyk mám strašně suchý. Mám dojem jako by se mi hlava chtěla rozpadnout na milión malých kousíčků.
Ležím a nemám odvahu se pohnout. Najednou se mých zad dotkne něco měkkého a já sebou cuknu.
„Promiň. Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“ Ozve se za mnou, ale já se nepohnu a ani neodpovím. Nemám na to sílu.
„Jak je ti?“ zeptá se mne ten hlas, který přichází z dálky. Trochu se pomrvím a s hlubokým nádechem otevřu pusu.
„Cítím se jako bych každou chvíli měla umřít.“ Zašeptám a čekám na reakci.
„Tak to ti nehrozí.“ Zasměje se dotyčný a znovu přiloží něco mokrého na mé záda. Bolí to a zároveň mne obepíná příjemný pocit, který se mi rozlévá do celého těla.
„Co se mi vůbec stalo?“ zeptám se a očekávám odpověď. Ale nikdo neodpovídá. Vím, že tady stále je,i když se v pokoji rozléhá jen můj těžký dech.  Vím to, protože mi po těle přejíždí mokro, které sice každou chvíli zabolí, ale jinak se nic neděje.
„Odpověz mi, co se mi stalo.“ Zeptám se tedy znovu. Uslyším povzdych.
„Nejsem ten pravý, který by to měl říct. Musíš počkat až Louise přejde kocovina.“ Odpoví a zvedne se. Nechci aby odešel a nechal mne tady samotnou.
„Harry?“ vyjede mi z úst jeho jméno a ani nevím jak se to stalo a jak si můžu být jistá, že je to on a ne nikdo jiný.
„Hmmm?“ zahuhlá a jeho kroky se zastaví.
„Zůstaň tady se mnou prosím. Nechci být sama.“ Řeknu a čekám, co se bude dít. Jeho kroky se zase ozvou a vedle mne klesne matrace postele.
„Jsem tady s tebou už tři dny. Nenechám tě samotnou.“ Řekne a mne dojde dech. Opravdu řekl, že je tady se mnou už tři dny? To jsem spala tak dlouho? Pomyslím si a poprvé se pokusím otevřít oči. Oslní mne jas, který vychází z místa vedle postele. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Myslela jsem, že uvidím tmu a obrys postavy a ne, že dostanu tak velkou ránu do očí. Zamžourám proti světlu a zvednu pohled ke krásnému kudrnáčkovi. Opravdu jsem řekla, že je krásný? Zamyslím se a po chvilce vydedukuju, že mám pravdu. Je totiž nádherný.
„Harolde, náklusej ke kápovy.“ Ozve se ode dveří a když k nim vzhlédnu spatřím černovlasého kluka s hustým stništěm vousů na bradě. Zamračím se, když mi dojde, že je to ten, který týral a mučil to děvče. Zkousnu si ret, tak moc přemyšlím nad jeho jménem.

Harry se zvedne a dlaní mne pohladí po tváři. Poté bez ohlednutí odejde.
Ležím a přemyšlím. Vzpomínám si, co se stalo ráno. Vlastně ráno před třemi dny. Byla jsem v kuchyni s Louisem a někdo nahoře znásilňoval nějakou holku. Poté přišel a já mu dala pěstí, kterou mi samozřejmě oplatil. Potom si pamatuju jenom tmu.

„Kurva Harry, neser se do mých podělaných věcí a starej se o svého čuráka. Tak jak jsi to dělal do teď.“ Ozve se křik, který slyším i přes zavřené dveře. Odpověď je potiššejší a já nerozpoznám, co odpovídá.
„Vypadni a nechoď mi na oči. Kurva neslyšel jsi?“ zařve znovu ten hlas a mne se začnou klepat kolena. Ještě štěstí, že stále ležím na břiše a nestojím, protože to bych nezvládla a zhroutila se.
Uslyším prasknutí dveří a zvuky toho, jak na schody dopadají těžké boty. Odchází a nechá mne tady. Povzdechnu si a pokusím se vstát.
Jsem v jakési čudné poloze. Nedokážu si sednou a ani mi nejde se narovnat.
Celé tělo mne bolí a já si začínám uvědomovat čím to je. Naštěstí si pamatuju jen asi prvních pět ran ,jinak mám tmu. Povzdechnu si a kousnu se do rtu, když se pokusím vstát. Povede se mi to a já se na podlamujících kolenech vydávám do koupelny.
První, co spatřím po otevření dveří je zrcadlo, které zakrývá velká bílá plachta. Netuším, kdo ji sem dal, ale mám takový dojem, že to udělal kvůli mne. Přestože mi to napovídá abych se na sebe nedívala, neodolám a dám ji pomalu dolů.
Opravdu nevypadám nádherně. Tmavé kruhy pod očima a rozcuch vlasů mi říká, že jsem opravdu musela spát tak dlouho jak se zmínil Harry. Modřiny, které mi hrají všemi barvami mám už delší dobu, takže to pro mne není žádná novinka, ale nic víc nevidím. Zamračím se na sebe do zrcadla a pomalu se otáčím.
„Panebože.“ Vyjeknu, jakmile spatřím kus svých zad. Jsou celé červené a plné velkých napuchlých strupů. Zavřu oči a přidržím se umyvadla. To snad není pravda. On se na mě pořádně vyřádil.
Po bližším prozkoumání zjistím, že moje záda nejsou jediná část mého těla, která je v takovém dezolátním stavu. Zadek mám taky napuchlý. Rány mám i do poloviny stehen.
Chvíli tam jen tak stojím opřená o umyvadlo a snažím se vydýchat fakt, že od teďka jsem jejich majetek. V hlavě mi probíhá spousta myšlenek a hlavně se snažím přijít na body ze seznamu, které mi první den kápo nadiktoval.
Takže sloužit podle jejich potřeb. To bude problém, ale pokud po mne nebudou chtít sex, myslím, že to dokážu. Povzdechnu si a rukou si přejedu po tváři. Ucítím něco teplého. Jo jsou to slzy. Brečím jak malá holka, protože to, co si tady právě říkám, znamená vzdání se naděje.
Další bod je myslím oslovování pane. Hmmm, to je jednoduché. Potom tam bylo něco o sklopeném pohledu. Jo, to nebude problém, protože nebudu mít odvahu se na některého z nich podívat.
A na víc si neumím vzpomenout. Zase si povzdechnu a pustím sprchu. Tři dny v posteli udělaly svoje a já cítím, že docela nechutně zapáchám. Jakmile vkročím pod tekoucí vodu, mé slzy splynou s kapičky vody. Jakmile se mi některé zatoulají na záda, mám co dělat abych nevykřikla. Myslím, že záda pro jednou vynechám. Ani pořádně nepoužiju mýdlo, protože se bojím té nesnesitelné bolesti, kterou by mi mohlo způsobit.
Po naprostém emočním vyčerpání vypnu kohoutek a vylezu. Od teďka si nedovolím vypustit ani jednu slzu. A když říkám nikdy, tak tím myslím ani kdyby mne znásilňovali všichni najednou.
Zalezu do svého pokoje a posadím se na postel. Zabalená v ručníku  uvažuju, co si obléct. Nakonec se rozhodnu pro volnou červeno-černou košili. Splní svůj účel a skryje mne a zároveň moc nedráždí už tak citlivé záda. Na nohy si natáhnu legíny a malinko se přemáhám aby mi z úst nevyšel sten, jak si je přetahuji přes stehna a zadek. Spodní prádlo si neberu, protože by mi zpusobovali bolest každým pohybem.
Chvilku mi tvá než se rozhodnu pohnout a opustit pokoj, který se mi za tu chvíli stál zázemím.
Pomalým krokem se vydám do kuchyně. Nikdo tam není. O Harrym vím, že odešel, ale ostatní by měli být ve svých pokojích.
Zhluboka se nadechnu a vydám se napospas svému úkolu.
Otevřu lednici a vydám z ní ingredience. Poté zamířím k mražáku a vytáhnu to největší kuře, co tam najdu. Nachystám si cibuli s česnekem na plech a položím na ni očištěné kuře.
Po chvíli to všechno vložím do rozehřaté trouby. Nemám náladu na nějaké speciální vaření a tak doufám, že jim nebude vadit tohle jednoduché jídlo. Celkem by mne zajímalo jak jedli, když jsem nebyla ve ‘formě‘.
Posadím se za stůl a čekám. Jen tak koukám do trouby a neuvažuju nad ničím. Přestože jsem nejedla už tři dny ,tak necítím žádnou potřebu jíst. Za mnou se otevřou dveře. Rychle se postavím a sklopím pohled k zemi. Už to začíná pomyslím si.
„ Nemusela jsi se přemáhat hned první den."Ozvalo se za mnou potichu.
„Je to moje povinnost, pane.“ Odpověděla jsem a se zatajeným dechem čekala na jeho reakci. Přesně nevím na čí, protože tenhle hlas mi nic neříká.
„Aha. Tak pokračuj.“ Řekne a posadí se za stůl. Se svým pohledem zabodnutým do země odpovím.
„Děkuji pane.“ Odpovim strojene a Poté se vydám pro máslo a abych se nějak zabavila a nepohledla na něj, natřu kuře a posypu ho kořením. Začíná krásně vonět a moje sliny se sbíhají na jazyku, kde mi tvoří kaluž.
„Jak ti je?“ ozve se ten hlas znovu.
„Jsem v pohodě pane.“ Odpovím a doufám, že se už na nic nebude ptát, ale on očividně touží po konverzaci.
„Neříkej mi, že tě nic nebolí. Viděl jsem, jak tě Louis zničil, tak si nehraj na necitlivku.“ Povzdechne si a ozve se nějaký pohyb.
„J-já, nemůžu si stěžovat pane. Opravdu mi nic není.“ Řeknu.
„Jmenuji se Liam a nechci abys mě oslovovala pane. Připadám si jako kdyby mi bylo nejméně 50 let.“  Pošeptá a rukou mi pomalu nadzvedne obličej.
„Mě se nemusíš bát. Nejsem jako Louis nebo Zayn.“  Řekne a pohladí mne a pak dodá. „Budeme kamarádi a chci abys věděla, že za mnou můžeš kdykoliv přijít. Ať se bude dít cokoliv rozumíš?“ zeptá se a já na sobě cítím jeho pohled. Jelikož mi zvedl hlavu, tak svůj pohled upírám kamsi do zdi za jeho zády.
„D-Děkuji p-pa…,teda Liame.“ Zakoktám se a když vyslovím jeho jméno cítím jak moje líčka nabírají na barvě.
„Tak se mi to líbí.“ Řekne a poodejde ode mne dál. Rozhodnu se na něj pohlédnout. Je to ten fousatý kluk s krásnými hnědýma očima a malinko křivým úsměvem. Vlastně dneska to bylo poprvé, co jsem ho slyšela mluvit.
„Pověz mi něco o sobě.“ Vyzve mne a čeká na odpověď.
„Já..no…ehm…jmenuji se Denice, ale to všichni víte. Nedávno jsem měla dvacet let. Mám dvě sestry, obě mladší a žijí s maminkou v České republice. Žije tam i můj otec, ale toho jsem neviděla už strašně dlouho.“ Řeknu a stále stojím jak solný sloup. Doufám, že si ze mne nedělá srandu a opravdu mi nic neudělá.
„Jak se jmenuji sestřičky?“ zeptá se a vypadá, že ho to zajímá.
„Ta starší má 16 let a jmenuje se Veronica a ta mladší má 3 roky a jmenuje se Nell.“ Odpovím a odhodlám se pohnout. Přejdu k umyvadlu a pustím vodu. Začnu umývat nádobí. Liam přejde ke mne a v ruce drží utěrku.
„Pěkné jména. Ta mladší musí být strašně roztomilá.“ Rozesměje se. „Taky mám dvě mladší sestry. Ale nebaví se semnou.“ Povzdechne si a já v jeho hlase zaslechnu stesk.
„Jak to?“ zeptám se ho.
„Je to už dávno. Vlastně s klukama jsme se dali dohromady, protože všechny nás rodiče vyhodili z domu. Kvůli jednomu průšvihu, který jsme udělali. Ale jak říkám je to dávno a nemá cenu  otevírat staré rány.“ Řekne tiše a rukou utírá stále tu stejnou věc. Zahleděný na své ruce.
„Neboj, jednoho dne ti to odpustí. Tím jsem si jistá.“  Odpovím a snažím se ho povzbudit.
„To těžko. Oba jsou už mrtví.“ Řekne a schová hrniček, který tak dlouho leštil. Zalapám po dechu.
„To je mi líto. Nevěděla jsem, omlouvám se.“ Zablekotám a mám chuť se praštit.
„Ale víš co je na tom nejhorší?“ zeptá se a pohledne na mně. Kývnu v hlavou ve znamení, že nemám ponětí.
„Že za jejich smrt můžu já.“ Řekne a stále mi hledí do tváře. Nejspíš se tvářím dost šokovaně, protože se jeho smutné koutky úst pozvednou.
„A-ale, ne to u-určitě ne.“ Blekotám. Uchichtne se a mrkne na mě.
„Jo můžu. Je to jenom moje vina, proto se semnou Nicol ani Ruth nebaví.“ Zasteskne si a promne si ruce o sebe. Dívám se na jeho propletené prsty a nevím, co by jsem mu na to měla říct.
„Ale už jsem si na to zvykl, takže se nemusíš tvářit tak lítostivě.“ Zasměje  se a drcne do mě loktem. Trochu poskočím a zatřepu hlavou, abych změnila výraz. Trochu se na něj usměju.
„Děkuji, že jsi mi pomohl s tím nadobím.“ Snažím se změnit téma a doufám, že mi to jde. Uslyším smích.
„Nemáš zač a takhle se vyhnout tématu, se jen tak nevidí.“ Zasměje se zase. Nechápu ho. Jak dokáže tak rychle měnit náladu. Jednou vypadá jako by se měl každou chvíli rozbrečet a druhou se směje z plných plic.
„Pověz mi jaké máš koníčky?“ zeptá se a sleduje mne při polevání kuřete. Trochu se zavrtím a odpovím.
„Miluju hudbu. Kdysi jsem byla členkou jedne skupiny, která u nás byla nejslavnější ale pak se něco pokazilo a tak jsem se začala věnovat skladání písni. Další věc, kterou miluju je kytara a klavír. Tyhle dva nástroje zbožňuju a lituju, že si nemůžu sáhnout na svojí Galagérku.“ Povzdechnu si, když si vzpomenu na mojí nejoblíbenější kytaru.
„Fajn, takže miluješ hudbu. Byla jsi členkou v jedné kapele, ale to nevysvětluje jak jsi se dostala k práci uklízečky.“ Řekne zamyšleně. Nechápu proč mu vrtá hlavou, proč jsem uklízečka. Vždyť se mne ptal na koníčky a já mu odpověděla.
„O tom nemůžu mluvit.“ Řeknu a sklopím pohled, když si vzpomenu na důvod mého uniku z Čech.
„Fajn.“ Řekne a začne vytahovat talíře, která pak pečlivě naskládá na stůl. Uvařím rýži a udělám ještě rajčatový salát, aby to nebylo takové suché. Potom na každý talíř dám porci a požadám Liama aby zavolal kluky na oběd. Sama zůstanu v kuchyni a se sklopeným pohledem poslouchám kroky a hlasy.
„Ty vole, vypadá to luxusně. Už mám plnou řiť těch sraček, co jsme žrali.“  Slyším Zayna a nechtěně se pousměju. Jsem ráda, že jsem jim udělala radost.
Víc nevnímám a sama si naberu na talíř a sednu si na kuchyňskou linku. Nemusím se bát, že by někdo přišel do kuchyně, protože slyším jenom cinkání příboru o talíře.
Mám takový hlad, že sním plný talíř a ještě mám chuť si přidat. Naštěstí se ovládnu. Umyju po sobě špinavé nádobí. Nadechnu se a se sklopeným pohledem nakráčím do jídelny.
„Bude ještě někdo chtít přídat?“ zeptám se a nezvedám pohled od lesklých kachliček.
„UHm…Já,já,já.“ Vykřikne někdo a když zvednu pohled zjistím, že je to ten blonďáček a má plnou pusu.
„Je to kurevsky dobré.“ Řekne a podá mi talíř. Otočím se a chci odejít, ale ucitím na svém zadku placnutí. Poskočím a vyjeknu, když to pekelně zabolí ,ale nic neřeknu.
Jenom se otočím abych viděla kdo to udělal a spatřím šklebícího se Zayna. Uhnu pohledem a odejdu.
Nandám další porci na talíř a zanesu mu ho. U stolu sedí sám. Všichni zmizeli a talíře nechali na stole. Posbírám je a odnesu do myčky.  Uklidím zbytky do ledničky a zůstanu u ní stát. Zírám do ní a snažím se přijít na to, co bych měla uvařit na zítra. Ale lednička je skoro prázdná. Vezmu teda papír a tužku a napíšu nákupní seznam. Už jsem se rozhodla pro udělání lasagní.
Seznam s nákupem připnu na ledničku a doufám, že si ho jeden z kluků všimne a nakoupí potřebné potraviny.
Když skončím, zajdu do jídelny a odnesu zbyvající talíř. Blonďák už dojedl a celý talíř ještě zvládl vylízat, tak že bych ho ani nemusela dávat do myčky. Když mám uklizenou kuchyň začnu pucovat obývak. Ty blbé tři dny se projevily. Všude je nějaké špinavé prádlo, krabice z čínské restaurace a po zemi se válí popcorn a ještě něco co nedokážu identifikovat.
Po tomhle jsem šíleně vysílená a na chvíli si sednu na gauč.
Vzbudí mne něčí paže, které se obmotají kolem mého těla. „Harry.“ Vzdychnu ze spaní. Najednou mne probudí náraz. Ten někdo kdo mne držel, mne teď pustil a já zadkem dopadla na tvrdou podlahu. V ten moment jsem byla úplně probuzená. Bolest se šířila celým mým tělem a vzlyky se mi draly přes zkousnutý ret. Ale žádná slza ze mne nevyšla.
„Kurva, já nejsem Harry. Proč jsi do prdele řekla jméno toho čuráka?“ zařval na mne ten člověk. Při pohledu mi bylo jasné, že jsem ho pořádně nasrala. Kápo alias Louis se na mne díval a v jeho pohledu byl vztek a snad i lítost. Ale to se mi muselo zdát. Sklopila jsem pohled k zemi a zašeptala tři slůvka.
„Omlouvám se, pane.“ Pomalu jsem se zvedla s pohledem stále upřeným na podlahu.
„sakra, že se omlouváš. Od teďka nechci slyšet ničí jméno. Jenom Pane. Je ti to jasné?!“ zařval na mne a já jsem se pod jeho hrozivým hlasem přikrčila. Nesnáším, když na mne řve, ale taky nesnáším, když mluví klidně.
„Ano pane.“ Zašeptala jsem do podlahy.
Na to mne zvedl prudce ze země a postavil na nohy.
„Vypadni do pokoje a nelez mi na oči!“ dodal a odešel stejně rychle jako přišel. Chvíli jsem tam stála jako socha a snažila se zadržet deroucí se slzy. A pak jsem se souravym krokem vydala do pokoje.. .....

Omlouvam se za případně chyby a taky za to, ze pridavam později, ale nějak se na mne všechno nakupilo. :P presto se Dale věnují psaní :D Doufám, ze se Vám tento díl líbil, protoze je to snad nejdelší část kterou jsem přidala. :-)   A budu moc vděčná, když dáte vote a komentiky. Cokoliv mne potěší a nakopne k rychlejšímu psaní :P

*Deni