Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 40

Omlouvám se, že přidávám až teď ale psala jsem to tři dny a stejně s tím nejsem spokojená. -_- Ten týden bez tohohle příběhu mi úplně změnil styl psaní a chvíli asi bude trvat, než se dostanu zpět. Chci vám poděkovat za nádherné hvězdičky, které jste mi nechali u minulého dílu. Bylo to pro mě přijemné překvapení, takže ještě jednou děkuji  všem, kteří se na tom podíleli. :))

K tomuhle dílu: Má kolem 3. tisíc slov, takže snad se bude líbit. :3

Záblesk světla. Tak si mi vrývá do paměti první vzpomínka na probuzení. Když jsem otevřela oči, všude bylo světlo. Hodně světla a taky nějaký přístroj, který vydává slabé, skoro nezpozorovatelné pípání. Cítím se dezorientovaná. Nevím, co se stalo, ani kde jsem.

„Konečně." Ozve se vedle mě a já jsem nucená se podívat tím směrem, odkud se ozval.  

„Kdo jste?" zeptám se, když spatřím mladého muže. Drží mě za ruku a ve tváři má ustaraný výraz. Jeho modré oči mě bedlivě sledují a já se pod jeho pohledem cítím nesvá.

„Kdo jsem?" zeptá se v jeho tváři je vepsáno zmatení, které přetrvá po delší dobu.

„Kdo jste a co tady chcete?" zeptám se ještě jednou, protože by jsem se ho nejraději zbavila. Nevydržím jeho urputný pohled a odvrátím hlavu ke zdroji oslňujícího světla. Teprve teď si všimnu, že ležím v nemocničním pokoji a světlo, které mě vzbudilo, se line z otevřeného okna.

„J-Já nevím, co říct." Zakoktá se muž a prudce vstane. Vypadá poměrně nervózně a já ho naprosto chápu.

„Vypadněte! Naháníte mi strach!" zavrčím a sleduju jeho reakci. Zastaví se v polovině pohybu a kouká na mě jako na vyoranou myš.

„Pokud mi okamžite něřeknete, co tady děláte a kdo jste, tak Vás tady už nechci vidět." Zavrčím a dusím v sobě smích. Je to sranda vidět statného a urostlého muže, jak upadá do rozpaku.

„Já jsem Louis." Řekne a čeká, co to se mnou udělá, ale já jen zvednu obočí. Má to znamenat, že nechápu o koho jde a tak pokračuje.

„Louis Tomlinson. Tvůj..ehm..tvůj přítel." Řekne a sklopí pohled k zemi.

„Takže já mám přítele?" zeptám se jakoby zaraženě.

„Jak dlouho jsme spolu?" zeptám se a snažím se tvářit nenápadně a navíc i zvědavě, tak aby to vypadalo, že mě moc nepřesvědčuje.

„No jsme spolu..Hodně dlouho.... Bylo to v den tvých dvacátých narozenin." Zašeptá a zvedne ruku aby mě mohl pohladit po tváři, ale mě v tu stejnou chvíli zaskočí slina. Od mých dvacátých narozenin jo? Tak to se pěkně mýlí. No nevadí, dám mu to pěkně sežrat.

„Lewisi, já nemyslím, že by jsem s někým byla tak dlouho a navíc, kolikátého je dneska?"  zeptám se naoko zaraženě a trpělivě vyčkávám na reakci.

„nejmenuju se Lewis. Jsem Louis a dneska je 13.12., za pár dní jsou Vánoce a my musíme k tvým rodičům." Řekne s lehkou ironií v hlase, když mi oznamuje jak se doopravdy jmenuje. Jako by jsem to nevěděla.

„Aha. Takže Louisi? Mám takový pocit, že spolu nechodíme a nechápu, proč mi lžeš." Řeknu a sleduju jeho nevěřícný výraz.

„Cože?" zeptá se a pomalu začíná rudnout.