Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 48** 2/2

Dneska jsem se rozhodla vyčistit notes  a zatím jede. Takže jsem dokončila to, co jsem psala. Ale jak jsem řekla už dříve, poslední dvě extra dlouhé části budou rozděleny do čtyř krátších. I když část o 3,5 tisících slovech není až tak krátká :D  *Deni

Najednou se auto zastaví. Nechápavě zapátrám zrakem kolem sebe. Všude jen samé stromy a sníh. Velká kupa sněhu, bránící nám v průjezdu.

„Co se děje Zee?" houkne Harry na našeho řidiče.

„Uvízli jsme v závěji a nemůžeme projet branou." Odpoví a vystoupí z auta. Na to nám jako správný řidič, otevře dveře a my jeden po druhém vystoupíme. Jamieho zanecháme na sedačce.

„Takžeee.......Neberu ho!" vykřiknu a sleduju jak ti dva na mě zírají, než jim dojde o co mi jde. Jelikož jsme kousek od vchodu, nemá cenu ztrácet čas odhrbováním sněhu a proto jeden z nás ho bude muset vzít.

K Harryho neštěstí je on ten nejpomalejší a s prostesty, které se mu hrnou přes rty, souká Jamieho z auta. Prudce se zasměju, když ho hlavou udeří o dveře auta.

„Ty jsi trotl Harry." Směju se až se za břicho popadám.

„Kluci kde to vázne?" ozve se mi v uchu Sebastiánovů hlas.

„V závěji." Jednoduchá odpověď naprosto přesně popisující naší situaci. Zavřeme auto a necháme ho napospas svému osudu. Já a Zayn vepředu a Harry s Jamiem v nářučí, v našem závěsu. Pochodujeme hlubokým sněhem k bráně. Jakmile se před ní postavíme, bzučák nás pozve dál. Rychle dovnitř vpochodujeme a Niall na nás mavá z dálky.

„Nialle ja tě vidím. Nemusíš skákat tři metry do vzduchu." Zasměju se a řeknu tak, aby to ten blonďák slyšel.

„Jo promiň. Nechal jsem se unést, za to může ten adrenalin." Omluví se a zmizí za dalšími obrovskými dveřmi. Následujeme ho a za chvíli se ocitneme v místnosti, která je velká 100x100 metrů. V pohodě se do ní vlezl náš ukradený vrtulník a ještě Liamovo a Niallovo auto. Kousek za dveřmi je malá dřevěná židle. Harry bez kouska citu shodí Jamieho z ramen a upoutá ho na židli. A teď jenom čekáme, kdy se ten mamrd probudí. Mezitím si dáme pár cigár.

Čas utíká, čas běží a stále se nic neděje. Italský změtek dále spí.

„Neměli by jsme pohnout s plánem?" zeptám se kluků a oni jen souhlasně zakývou hlavami a tak Jamieho dotáhneme i s židlí do vrtulníku. Nakonec všichni nasedneme a Liam zahlásí do přijímače.

„Vrtulník černán labuť si žádá o dovolení vzlétnout. Opakuji vrtulník černá labuď žádá o povolení vzlétnout." Chvíli mám dojem, že mluví s opravdovou přijímací věží, ale hlas Denice, který se ozve v mém uchu, mě uklidní.

„Tady nejsme na žádném pitomém letišti. Prostě vzlétni a ohlas svou polohu." Nezná nijak nadšeně, ale ani se ji nedivím. Sám jsem napěchovaný rozličnými pocity. V jednu chvíli nám všechno perfektně vychází, ale to je obvykle předzvěst něčeho špatného.

„Rozumím. Vzlétame. Až budeme v polovině cesty, ozveme se." Zahučí Liam a kormidluje náš vrtulník. Ten kluk je naprostý génius. Ovládá počítače, sejfy a ovládá vrtulník.

„Jak to, že jsi nám neřekl dřív, že umíš řídit letadlo?" zeptám se, protože mě to zajímá a Harry s Niallem a Zaynem se na něj taky kouknou se značným zájmem.

„Nikdy jste se na to neptali a nikdy dřív se nám to nehodilo." Pokrčí rameny a mačká různé páčky a čudlíky na palubní desce. |Dále se ničemu nevěnujeme víc, než oživováním Jamieho. Možná ta dávka byla přece jen silnější.