Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 34

Takže na úvod moje bobátka. Děkuji především dívkám, které se nebojí komentovat nebo mi popřípadě poslat zprávu, když zapochybuju o tomhle příběhu. Opravdu si vás vážím, protože bez vás by ten příběh nebyl a to mě strašně mrzí. Miluju ho a miluju i Denice s Louisem, protože ačkoliv se jim děje spousta věcí, jsou to skvělé osobnosti. Tuhle kapitolu o 2663 slovech věnuju Vám! Jste sluníčka, která výjdou, když se to moje se rozhodne zapadnout a jste můj měsíc, který svítí ve tmě a pomáhá mi najít další cestu, takže DĚKUJI!! :3 *Deni

Teď si užijte díl, protože je extra moc dlouhý!! :3 XOXO

„Sakra už si ujasni, jak se ke mně budeš chovat! Na tohle prostě nemám. Jsi horší s těmi náladami než já, když mám krámy! A to už je sakra, co říct!" zavrčím na něj a odejdu, abych nemusela sledovat jeho zkroucené rty. Navíc nedokážu vydržet jeho upřený pohled. Zastavím se až před terasou a to jen proto, abych si obula boty. Samozřejmě, že si neobuju lodičky, ale najdu jedny jeho boty, které jsou mi o trochu víc velké.

„Zapomněla sis brýle a našel jsem tenhle sexy klobouk, takže si to vem a dělej. Mám hlad!" podá mi kytičkovaný klobouk a já na něj nevěřícně pohlédnu. On kráčí k autu, kterého jsem si dříve nevšimla. Dokonale zamaskované za křaky se pyšní černý range rozver. Povzdechnu si a poslechnu. Netoužím po další hádce. Vydám se za ním k autu.

„Nasedni do toho zkurveného auta." Zahučí a otevře mi dveře. Nechápu.  Je na mě nepříjemný, ale zároveň se chová jako pravý a nefalšovaný gentleman.  Vlezu si do auta a Louis se posadí na místo řidiče. S přehledem vycouvá, ale to je všechno za co bych ho byla schopná pochválit.

Vyjedeme pryč od chaty či domku a po lesní cestě jedeme k nejbližší silnici, kde nabere na šílené rychlostí. Pravidla silničního provozu mu nic neříkají a já začínám cítit, že moje tělo se třese. Sleduju tachometr, který svítí modře a ručička se překračuje sto kilometrů v hodině a nezastavuje se. Nic mu neříká přednost, omezení rychlosti nebo červená na semaforu. Prostě jede jako blázen. Dříve jezdil lépe než moje babička, ale teď jako by ho někdo vyměnil.

Necítím se moc bezpečně, když Louis jede takhle rychle a navíc okolo vládne černo černá tma.

Po patnácti vjíždíme do Londýna. Noční Londýn je tichý a není tady ani živáčka. Najednou odbočí a okolo nás se zvýší provoz. Louis na nic nečeká a ještě přidá.

„Louisi, co to děláš...." Zeptám se ho opatrně a sleduju kolem projíždějící auta, která na nás zběsile blikají světly nebo dokonce troubí.

„Sklapni Denice." Zavrčí a přeřadí na pětku. Auto sebou cukne, ale podvolí se řidiči. Chytím se madla a křečovitě ho tisknu, dokud nezastavíme prudkou otočkou u nějakého supermarketu. Štěstí, že na parkovišti jsou jen asi dvě auta, takže když zastavíme, rychle vylezu z auta a lehnu si na cestu. Hladím špinavou asfaltovou cestu a nebojím se jí i políbit.

„Děláš jako by jsi se bála." Řekne posměšně Louis, když se zastaví vedle mojí hlavy. Ze země na něj vrhnu vraždící pohled.

¨"Ty kreténe! Vždyť jsi nás mohl zabít!" zakřičím na něj. On se jen opře o kapotu auta a vytáhne cigáro, které si zapálí.

„Ale nezabil, takže se uklidni."

„Já, že se mám uklidnit! Ty se poslední dobou chováš jako čurák! U Jamieho by mi bylo líp. Nechápu, proč jsi mě od něj unesl!!" opět na něj zakřičím a konečně se zvednu. Pořád jsem na zemi, ale jenom tam tak sedím a objímám si kolena, čekající, až přejde třas, celého mého těla.