Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 41

Na začátek by jsem Vám všem chtěla poděkovat. jste naprosto úžasní. Nedokážu si vysvětlit, čím jsem si to zasloužila, ale počty přečtení se zvyšují každým dnem a já každou chvíli dosáhnu 4K přečtení. Nikdy jsem nevěřila, že dosáhnu byť jediného tisíce, ale vy jste mě uvedly z omylu. Dále, rekordní počet hvězdiček u 39 dílů mě zvedl ze židle a za to jak jste na mě milý, jsem si pro vás připravila velice krásnou kapitolu. Je sice malinko přeslazená, ale snad se bude líbit, protože já jsem na ní hrdá. Doufám, že právem, jinak se můžu jít zahrabat hluboko pod zem.

Ještě jednou děkuji. Jste úžasní a já jsem ráda, že vás mám jako čtenáře. Vaše *Deni

„Vstávat a cvičit!" zahuláká Louis, když prudce otevře dveře od pokoje. Já se jen mírně zavrtím a schovám hlavu pod peřinu. Nemám náladu na Louise s dobrou náladou.

„Andílku. Neschovávej se přede mnou, stejně nemáš kam utéct." Zahuláká a snaží se mě strhnout nemocniční peřinu.

„Nech mě být. Dneska na tebe nemám náladu." Zahučím a se silou se peru o svou peřinu.

„To mě ale nezajímá. Chci ať vstaneš a podíváš se na mě." Zahučí a pořádně škubne. Nikkdy jsem nebyla silná, spíše slabší než moucha a teď se to ukazálo. Když sebou trhne a vytrhne i peřinu, neustojí prudké máchnutí rukou ve vzduchu a skácí se na zem s peřinou, po celém těle. Na zemi leží kňourající hromádka peřiny a pod ní Louis.

„Nemohla jsi mě varovat, že pouštíš?" sykne Louis, když vykoukne z hromady povlečení.

„Ne nemohla, protože jsem to sama nevěděla." Zahučím na něj a začnu se řezat smíchy. Když jsem prvně říkala, že na něj nemám náladu, tak teď je to naopak. Jsem ráda, že se směju a nemyslím na dnešní den.

„Dobře, budu dělat, že ti věřím" zahučí a se skučením se postaví na nohy. Peřinu mi hodí k nohám a vytáhne mě do stoje. Mírně sebou zakymácím, jelikož jsem dopadla celou váhu na postřelenou nohu.

„Dávej alespoň na chvíli pozor prosím." Poprosím ho a něžně mu dám pohlavek. On zasalutuje a tím mě pustí. Začnu se kácet k zemi, protože jsem nečekala, že ztratím tak náhle oporu.

„Rozkaz madam." Stihne říct a když vidí, jak letím vzduchem, chytne mě kolem pasu a zvedne do náruče. Ani se nenaděju a opouštíme pokoj, ve kterém jsem strávila celkem asi tři dny.

„Kam mě to neseš?" zeptám se, protože mě to hrozně zajímá. On se jen potutelně usměje, ale neodpoví na mou otázku. Mírně ho bouchnu do hrudi.

„Louisi okamžitě mi řekni, kam jdeme, jinak za sebe neručím." Zavrčím výhružně a malinko sebou smyknu, tak aby měl potíž mě udržet, ale zdá se, že to má zatím celé pod kontrolou.

„Nevrť sebou jinak skončí na chladné podlaze." Varuje mě a spěchá k výtahu, který se pomalu zavírá. Už nás vidím, jak jsme rozpláclí na výtahových dveřích kvůli Louisovi, který se nestihne zabrzdit. Naštěstí se to nestane a my oba vplujeme do kabinky těsně předtím, než se stihne zavřít. Jakmile se výtah rozjede směrem dolů, pomalu mě spouští po svém těle na zem. Neříkám že je to nepříjemný, to vůbec, jenom bych si přála ho, promiňte ten výraz, ošukat přímo na místě. Než se ale stihnu rozmyslet jestli se na něj vrhnout, otevřou se dveře a já se musím odlepit od jeho těla.

„Teď půjdeš pěkně po svých, ale budeš mít zavřené oči a jestli ne!" vyhružně mi zašermuje ukazováčkem před obličejem.

„Jestli ne, tak doma dostaneš na zadek." Ale jeho výhružku neberu vážně, protože se rozesměje.