Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 17

AHojte mrkvičky :P Mám pro Vás další díl, ale ještě dřív než se na něj vrhnete, bych Vás chtěla poprosit o přečtení mých autorských keců. :P

Takže. Díly se snažím přidávat pravidelně a myslím, že mi to i jde, ale ráda bych Vás poprosila o jakýkoliv komentář. Ať už je kladný nebo záporný. I kdyby tam měl být jen jeden smajlík, udělá mi to obrovskou radost. To určitě znají ti, kteří taky píši, takže prosíííííím Vás moc. Komentííík :D

Dále Vám chci poděkovat. Jste ti nejůžasnější čtenáři jaké jsem si mohla přát. Některé díly mají více než 100 přečtení a to je pro mě výhra :) Celkově to čtení roste a já nevím co ještě bych Vám k tomu řekla :P Možná se jednou natočím jak tady poskakuju štěstím, že to přečetlo tolik lidí. :) Takže Teď už Vás nebudu zdržovat a přeji krásné počteníčko. A omlouvám se jestli jsem Vás tímhle dílem zklamala :) V příštím příjde komplikace :P Takže čtěte a těšte se na další :) *Deni

Dech mi uvízne v krku a na mě hledí několik párů očí. Nevěřila jsem, že jeho smrt bude v celosvětovém vysílání. Nevěřila jsem, že budu vrah na útěku a nevěřila jsem, že se to dozví všichni najednou.

„Můžeš mi prosím tě říct, že ta žena jsi nebyla ty?!“ zeptá se mě nedůvěřivě Louis, který stojí v čele všech kluků. Ti se tváří šokovaně a asi i vyděšeně.

„J…já..“ dech se mi zasekne v krku a já nejsem schopná vyslovit už ani jedno slovo.

„To si z nás kurva děláš prdel!!“ zařve na mě Louis a nohou kopne do konferenčního stolku, který stojí nejblíže. Svůj pohled sklopím k zemi a netuším, co na to říct. Nedokážu jim vyvrátit, že ta dívka nejsem já, protože to bych lhala.

„A ty mi budeš vyčítat, že jsem vrah! Jsi jen zkurvená děvka, která je stejný vrah jako já a ještě k tomu nemá tu slušnost nám to říct. Kurva, teď jsem nasraný na maximální možnost a ty!!“ ukáže prstem na mě a pomalu se začne přibližovat k místu, kde stojím.

„TY!“ zdůrazni a prst má stále vztyčený.

„To.Teď. Parádně. Obsereš!“ Každá slovo zvýrazní a jeho hlas nabírá na intenzitě. Už neváhám ani chvilku a na patě se otáčím. Běžím jako by mi za patami hořelo. V rychlostí minu zmateného Liama, který neměl tu možnost slyšet, co se právě stalo a schody beru po dvou. Neberu vědomí na to, že mě bolí celé tělo a při obrovských krocích si natahuju namožené místa, protože vím, že pokud mě chytí a já o tom nepochybuju, bude to zdaleka horší, než tato nevýrazná bolest. Za sebou slyším rychlé kroky, které stejně jako já běží a zezdola uslyším hlas.

„Louisi, sakra nech jí, ona nám to vysvětlí!“ snaží se mě ochránit hlas a já v něm poznám Harryho. Ten však nedokáže zastavit rozjetou lokomotivu v podobě Louise. Zběsile jsem popadla kliku od pokoje a zády dopadla na dveře z druhé strany. Bylo mi jasné, že tohle mi nepomůže, ale nevzdávala jsem se naděje. Kroky za dveřmi utichly a můj dech se začínal uklidňovat, když v tom jsem uviděla jak někdo lomcuje klikou. Zatlačila jsem na dveře jak nejlépe jsem mohla ale byla jsem slabá. Ten někdo na druhé straně se do nich pořádně opřel a společně s dveřmi mě odhodil o kousek dozadu. Spadla jsem na kolena a po čtyřech se začala plazit do rohu pokoje. Ve dveřích stál Louis. Jeho postavu osvětlovalo pouze světlo z chodby za ním, takže vypadal děsivě. Chlad, které jeho tělo i oči vysílaly se skoro dal chytit do ruky.

„Klekni si a měj rovná záda.“ Řekl a zavřel za sebou dveře. Chvilku před tím, než nás pohltila tma, jsem spatřila tři provazy v jeho rukou. Moje tělo se otřáslo a já s nevolí uposlechla jeho rozkazu.