Never Close Your Eyes (CZ) - Louis Tomlinson

Chapter 24

„Panebože Louisi!!" vykřiknu a něžně ho ze sebe sundám. Chci začít s oživováním, ale to mi není dovoleno. „Ty půjdeš se mnou. Něco za něco." Řekne muž a jediným pohybem si mě přehodí přes rameno.

 Začnu kolem sebe mlátit pěstmi, kopat a dokonce se ho snažím kousnout. Jako by to nebral v potaz. Výjde z místnosti a já spatřím několik osob, které leží na zemi a nehýbou se. Pohledem se snažím vyhledat znamé tváře, ale naštěstí nikoho takového nenajdu. Jen samé cizince. Mám dojem, že můj osud je zpečetěn. Nemá cenu snažit se splnit Louisovu prosbu o útěk. Ten muž mě drží pevně a já tuším, že to zanechá na mém těle bolestné známky přítomnosti dnešního večera. Nebo spíše by jsem měla říct brzkého rána. Můj strach převyšuje jakékoliv hranice a když mě muž hodí do kufru černého auta, nevydržím to. Rozbrečím se na plné čáře a nedokážu se uklidnit. Vždyť mě právě někdo unesl, hodil do kufru, kde mi každou chvíli dojde vzduch a Louis je nejspíš mrtvý. Panebože. Když si uvědomím, že je to nejspíš moje vina, udělá se mi zle. Vždyť jsem to byla já, kdo utekl z toho blbého pokoje a byla jsem to já, kdo na nás upozornil pozornost. Zároveň se začnu utěšovat. Vždyť přece nemůžu za to, že to jsou gangsteři, nemůžu za to, že mě Louis uvěznil u nich doma a nemůžu za to, že utíkat se sádrou se zkrátka nedá. Najednou mi něco dojde. On chtěl ať uteču. Myslel tím ,že mu na mě přece jen trochu záleží nebo  jsou tak moc nebezpeční, že někoho takového jako jsou oni, nepřeje ani svému největšímu nepříteli? Sakra! Určitě jde o druhou možnost. Jsem si naprosto jistá, že on by někdy nebyl schopný jakéhokoliv citu, natož vůči chudince jako jsem já. Pokud je to ještě možné, rozklepu se víc. Přes svoje vzlyky a velice špatné myšlenky slyším, jak auto zpomaluje až nakonec zastaví. S ním se ovšem zastaví i můj dech. Nejsem schopná čistě uvažovat. V poslední minutě se rozhodnu bojovat za svůj život a když se otevře kufr, ve kterém ležím jako špinavý pytel brambor, zakročím. Ti blbci totiž zapomněli, že svázaný člověk je spolupracující člověk a to já rozhodně nejsem ani nebudu. Vyskočím a první co udělám, že nakopnu odporného plešina, co mě hodil do kufru. Mohla jsem do té rány dát větší sílu, ale moje bolavé nohy mi to moc nedovolili a tak snad ho alespoň zabolel kopanec do rozkroku sádrou. S hrdostí můžu říct, že se trochu pokroutil. Snažila jsem se využít každé volné chvilky, která se mi naskytla ale s nohou v neforemné sádře se to nedá. Sotva uběhnu nebo spíše prokulhám pět kroků, chytnou mě nějaké paže do ocelového sevření. V rychlostí se otočím a dotyčného udeřím loktem do obličeje. Jenže i přestože slyším hlasité zakřupaní zlomeného nosu, tak s ním to ani nehne.

„Princezna by neměla mít drápky." Řekne ten muž a kouřově šedým pohledem se na mě vrhne. Zhroutí mi jednu ruku za záda já bolestí zalapám po dechu. Moje kolena pocítí chladnost země.

„Tohle už nezkoušej. Nikdy se ti to nepovede."  Zavrčí a pustí mojí ruku.

„Budu to zkoušet dokud mě nezabijete!" vykřiknu a hned na to schytám facku, která mě zaštípe na už tak podrážděné tváři.

„Nezabijeme tě ani kdybys někoho připravila o koule. Na to je tvůj život až moc cenný." Řekne a otočí se na patě. Jeho kroky směřují k obrovskému domu, který vypadá jako zámek z pohádky. Září ve světlech reflektorů a právě vycházející slunce mu dodává taková zvláštní kouzlo. Chvíli stojím na místě a váhám zdali jít za tím mužem, nebo se poprvé pokusit o útěk. Bohužel to místo mě rozhodne muž.

„Pojď za mnou. Jamie nás už čeká." Zavrčí přes rameno a rukou mi pokyne, abych ho předběhla. Udělám to co mě chce. Při přemýšlení jsem totiž přišla na to, že pokud budu chvíli hodná a budu poslouchat každé slovo, co mi kdo nakáže, mám větší šanci na útěk.

Pomalu jsme se dostali ke dveřím. U těch jsem zůstala stát a čekala až mi ta smradlavá gorila otevře vstupní dveře. Ale on místo toho vzal do dlaně klepadlo a třikrát jím zabouchal. Chvíli tam stojíme a čekáme. Mám dostatek času přemýšlet nad plánem svého útěku. Nejprve si je omotám kolem prstu a potom jim ty prsty násilně uřežu a tím se osvobodím. Možná se mi povede najít někoho, kdo bude schopný mi pomoct v útěku, ale zatím vím, že nesmím nikomu věřit. Poté se moje myšlenky vrátí k Louisovi. Doufám, že je na živu a hledá mě. Modlím se za to, aby ho kluci našli dřív než pozdě. Je to sice zmetek, ale jak si se moje vnímaní jeho osobnosti pozměnilo. Tím samozřejmě nechci řííct, že k němu cítím něco jiného, než nenávist a nechuť. Jenom prostě s tím, co o sobě řekl a jak se ke mně začal chovat...

„Hej jdeš dovnitř nebo budeš stát tady?" vyruší mě hlas z myšlenek a já vzhlédnu od svých propletených prstů, které byly o mnoho zajímavější než plešatý hnus.

„Já....Uhm... Už jdu." Řeknu nervózně a poprvé pohlédnu na muže, který přišel otevřít dveře. Dech se mi zastaví a já skoro vykřiknu. Tohle musí být nějaký vtip ne? Je vysoký, tmavé vlasy má ulíznuté a na sobě přesně padnoucí černý oblek.

„Sebastiane?" zašeptám udiveně a sleduju ho s naplno otevřenými ústy.

„Nejsem Sebastián. Už ne. Teď jsem Thomas." Řekne a mě přejede chladný pot po křivkách páteře. Je to úplně jiný člověk, než kterého jsem znala. Už to není ten milý a nevinný Sebastián, se kterým jsem měla kapelu. Teď je to tvrdý a nepříjemný Thomas, který pracuje pro člověka, který mě unesl. Nějak jsem se začala specializovat na únosy. Tohle už je podruhé za poslední tři měsíce.

„Aha." Odpovím tiše a následuju plešina po kulatém schodišti, které se nachází za vstupní halou.

„Zaklepej a běž dovnitř." Řekne muž a odejde. Mě tam nechá samotnou, sevřenou strachem a zároveň odhodlanou pěkně to tomu Jamiemu natřít. Silně zaklepu a nečekám na výzvu, ke vstupu. Prostě rovnou vezmu za kliku a vpadnu dovnitř jako velká voda.

„Jsem tady. Co si sakra myslíte, že děláte? Nemůžete mě jen tak unést! Všichni se po mě budou shánět!" vykřiknu hned jakmile spatřím postavu, která stojí u okna, za širokým psacím stolem. Nečekám až se obrátí a namířím si to k němu. Najednou jsem naštvaná jako sto bizonů a můj stav právě teď nikdo neutiší. Jsem naštvaná na to jak se semnou poslední dobou zachází, na to, že netuším co je s Louisem a naštvaná na Seba....Vlastně teď už Thomase.....

Dětičky moje... Nevím jestli se mám cítit potěšená vašimi hvězdičkami nebo naštvaná, že jedna chybí do splněného limitu -_- Ale tak tenhle příběh je začínající, takže doufám, že se to časem spraví. Opět děkuji za nádherné a dech vyražející komentáře. Cením si vaší aktivnosti :P Další díl přidám pod podmínkou- tentokrát opravdových 7 hvězdiček. Vždyť to čte docela dost lidi, tak jedna malinkatá hvězdička by přece neuškodila ne? Mě to udělá šílenou radost a popožene mě to v psaní dalších části a vy se dočkáte dalších dílu. ;) Zábava nám právě začíná, tak se nenechte odradit tímto dílem, ve kterém se nestalo nic podstatného. A jestli je Louis na živu Vám jen tak neprozradím :D Ale můžete si to domyslet sami :D Mám tady na vás pár otázeček a budu ráda, když se mi dostane spousta odpovědí :D Takže tady jsou ty otázky: Myslíte si, že Jamie chce Denice využít kvůli tomu, co mu kdysi dávno provedl Louis nebo se za tím schovává jiný důvod jejího únosu? Další otázka: Myslíte, že Sebastián, teda vlastně Thomas, bude chladný a jiný než dřív přestože se s Denice znali hodně dlouhou dobu? A poslední otázka zní? Jak jste spokojeni s mým příběhem, přáli by jste si něco změnit nebo máte nápady jak to trochu oživit? :) Budu ráda za rychlou a efektivní zpětnou vazbu. Děkuji za přečtení a teď očekávám hvězdičky a komentáře :P Nech se Vám páči :P Vaše jedinečná *Deni

Ps. Pokud na mě máte nějaké otázky, ráda na ně odpovím ;)