BESTie z vesmíru

Lev

"Ahoj zvíře, já jsem člověk!" představil se mi přátelsky lev. Měl rudou hřívu, stál na zadních a trochu nejistě, ale přátelsky, se pousmál když zvedl ruku k pozdravu.
"Já... Kdo že jsi?" nechápavě jsem na to hleděla s výrazem totálního idiota. Tohle bylo asi to poslední, co jsem čekala?  Smysl pro logiku si právě balil kufry s plánem hodně dlouhé dovolené.
"Tak že jsi jen další hloupé zvíře!" usoudil lev zklamaně a rozhlédl se okolo po někom jiným, s kým by se dalo rozumně popovídat. "Což musím  být opravdu jediným člověkem na celém Dilmunu? To bude teda nudná cesta!" povzdechlo si to zklamaně.
"Promiň, promiň! Nechci se hádat," skočila jsem tomu, ať už to teda bylo cokoliv, do řeči, "ale ty určitě nejsi člověk! To já jsem člověk!" chytla jsem se toho posledního, v čem jsem si ještě věřila.
Lev se na mne dlouze zadíval a pak se chápavě pousmál.
"No, možná si to myslíš, ale to teda nejsi! Lidé jsou mnohem inteligentnější než ty a vypadají takto!" ukázal na svou pískově zbarvenou srst a rudou hřívu. "Ty jsi myslím...," lev se krátce zamyslel, "asi forfaň!"
"Vorvaň? Proč zrovna Vorvaň?" nechápala jsem. Za svůj život jsem byla rodinou přirovnávána k několika zvířatkům, většinou k medvídkovi, k ovečce a trochu nevhodné k prasátku. Vorvaň byl zcela nový.
"Nooo, tak nemáš žádnou srst, projevuje nějakou inteligenci a máš dost tuku. Což mají tukovci," vypočítávalo to na prstech. Mělo to na své ruce pouze čtyři prsty.
"Říká se kytovci!" opravila jsem to. "A nejsem kytovec!" odmítla jsem se nechat přesvědčit o svém novém druhovém zařazení, když mi došlo, co mi to řeklo. 'A NEJSEM TLUSTÁ!!!" odmítla jsem dotčeně.
"Na forfaně ne!" přikývl smířlivě lev s tím, že o svém závěru ani v nejmenším nepochybuje.
"Nemůžu být vorvaň, protože ten žije v moři! A tohle je... Sakra, já nevím co to je...  nějaká safari?" namítala jsem.
"Ani ne!" nesouhlasil. Tohle je Eden! Tohle místo se nazývá Eden!" znovu se rozhlédl pátravě po někom inteligentnějším.
"Jako ...," A překvapením mi spadla brada, "ten Eden? Jako že jsem v ráji?"
"No jo!" přikývl. "Kde jinde bys byla?Forfani!"
V ráji?
Co jsem sakra provedla, že jsem v ráji? Pátravě jsem zavzpomínala na včerejšek. Jeden večer pijete víno s kámoškami a hned další ráno se probudíte v ráji? Vůbec nejsem věřící, ale i tak bych měla být asi nadšená, hurá - dostala jsem se do ráje. Tolik lidí se o to snaží a já se tu probudím z kocoviny!
Ale nebyla jsem nadšená. Já chtěla být zpátky na zemi!
To celé musí být nějaký omyl! Nežiji tak vzorně, abych se fostaly fo ráje. Občas piju alkohol, i sex už jsem nějaký měla a samozřejmě nemanželský. Že by v ráji tak klesli se standardem?

"No dobře!" přikývla jsem ve snaze zachovat si zdání zdravého rozumu. V čem mi zatím opravdu nic okolo nepomáhalo. "Domluvíme se! Za prvé - Odmítám být Vorvaň!" zavrčela jsem rezolutně. "Žádné narážky na mou tloušťku! Tak hrozné to není a teď jsem v ráji! Tak je to snad jedno! Jmenuji se Natalie! A za druhé, každopádně trvám na tom, že já teda JSEM člověk!!"
"Opravdu?" zvážil to lev ale po chvilce smýřlivě přikývl. "Dobře, Natalie, tak dobře, věřím ti! Tak že to jsme poslední dva člověci v ráji!" usmál se přátelsky a nečekaně mne objal. "Ahoj člověk! Budeme dobrej pár!" ujistilo mne to.
"Počjej?" vykroutila jsem se z jeho sevření. Co má zase znamenat tohle? Vůbec se mi nelíbilo, kam to směřuje. Nebudu mít sex s tímto! "Ty člověk NEJSI!" odmítla jsem rezolutně. "A ani nejsi samec! Abychom tvořili poslední pár v ráji!!!" upozornila jsem na další zádrhel té myšlenky!
No on by lev s hřívou asi měl být samec, ale tohle jednoznačně nebylo. Mělo to lehkou konstituci, drobná ňadra a hlavně ani náznak penisu. Připomínalo mi to holku. I když co jsem věděla o čtyřprstých lvech. Přesto jsem o ní, jako o holce uvažovala. Možná z menšího pocitu studu ze své nahoty.
"Já mohu být i samec!" nevzdávala se svého plánu.
"Jak to myslíš?" nechápavě jsem se optala a zkoumavě sklouzla pohledem k rozkroku hledaje penis. Tak nějak jsem tušila, že u zvířat není vždy vidět. A opravdu nebyl!
Jak se pak pozná samec? Zatím jsem měla dost málo zkušeností i s lidskými kluky. A se zvířetem samozřejmě žádnou.
Uvědomila jsem si, co na ní hledám a donutila se zvednout pohled zpatky k její tváři celá rudá studem. Co je tohle sakra za ráj? Vždyť je to zvíře! Ne že bych bylo nějak homofonní, ale zvíře bylo trochu moc!
"Jsem z hemafroditní rasy, tak že budu tvůj samec!" vysvětlila to hrdě, jako nabídku, která se neodmítá.
"Co?" protestovala jsem. V ráji? Se zvířetem? Tohle bylo moc i na mou morálku bezvěrce. 'To ... to jako fakt? Ale vždyť nemáš"... ujistila jsem se znovu krátkým zkoumaným pohledem. "Víš co? Raději ne...", potlačila jsem logické argumenty spojující slovo ráj a dva poslední jedince v něm. Zbláznil se celý svět, nebo pouze já?
Někde jsem se musela praštit do hlavy! Určitě jsem se včera při návratu z vinárny praštila do hlavy. Možná mne srazilo i auto. Z hlubin mysli se vydralo nekolik dalších vzpomínek. Jak jsrm se vracela přes park, oslnilo mne ostré světlo.
Možná mne srazilo auto a já jsem teď v kómatu.

Pak jsem dospěla ke klíčovému argumentu a vítězoslavně jsem do ní píchla ukazovákem. "Hermafroditní rasa? Jsi z hermafroditní rasy? Ale to lidé přeci nejsou, jsme dvoupohlavní rasa! Tak že TY NEJSI ČLOVĚK!" pravila jsem přísně odsuzujícím tónem a odsuzujícím pohledem odhalující lháře.
O krok ustoupila a opravdu se zatvářila provinile.
Dostala jsem ji!

Znovu jsem si to prohlédla.
Člověk to určitě nebyl, ale nebyl to ani lev. Bylo to skoro o půl hlavy menší vyhublé stvoření s napůl zvířecí tváří. Ale jinak humanoid. Stála na zadních, dokonce měla i protipalec na rukou. Úplně nejvíc vypadala jako obrovský plyšák.
Ale také to mělo pouhé čtyři prsty na končetinách. A koutky očí, její jazyk i rty byly až nápadně šmolkově modré. Jak se takové stvoření mohlo dostat se mnou do ráje?

-------------
Poznámka pod čarou:
Hebrejský výraz Eden, je odvozen ze stejně znějícího Sumerského slova Eden s významem pláň či step.

Poznámka číslo dvě:
Ač vnímáme krev jako nutné červenou věc, což je způsobeno nosičem kyslíku na bázi železa, existují tvorové, a to i na zemi, kteří mají krev modrou na bázi mědi. Jako je tomu i v případě tvora, se kterým se Natálie potkala. Největší pozemskou zvláštností je ovšem ještěrka Scink, nazývána česky Zelenokrvka, která má krev, jak prozrazuje její jméno, zelenou. A to ne pro nějaký třetí druh kovu v krvi, měla by mít krev zcela obvyklé červenou, jako všechny ještěrky, ale tento druh si udržuje v těle vysoký stupeň žloutenky. Život umí být hodně nápaditý.