BESTie z vesmíru

Divočina

Má best kamarádka je úplně šílená. Donutila mne přistát na planetě, která nemá žádný kosmodrom, žádné navigační body, jen divočinu a absolutně nerovný terén.
"Neumím přistávat po slepu, bez navigace!!" protestovala jsem.
"Máš přece čip!" usmála se bezstarostně. "Ten to umí!"
"To znamená jen to, že vím jak, teoreticky jak, ale bez zkušeností! To je jako když jsem kamarádkám v sedmnácti tvrdila, že znám sex a přitom byla stále panna! A pak ještě dalších tři roky!" mlela jsem nesouvisle a v protestu a naváděla loď k zemi.
Pak jsem s šíleným řevem a za chvilkového odmítání se na to dívat, přerušované jen panikou, že loď se řítí k zemi zcela neřízená, což byly jediné okamžiky v nichž jsem se chytala kniplu, flákla lodí do jezera nedaleko opičákova domova. A ještě celá zpocená chytala dech a hledala v paměti nějaké božstvo, ve které bych dodatečně věřila, abych jim mohla poděkovat za to štěstí, že stále žijeme. Protože mou zásluhou to jistě nebylo.
"Hračka!" poklepala mi Susana po rameni a sundala tlapy z navigačního počítače, aby otevřela dveře lodi a nadšeně poznala další novou planetu. Ozvalo se šplouchnutí, jak sebou plácla do vody. Jediné šplouchnutí a pak už nic, jen dlouhé nekonečné ticho.
Jak to že mlčí? Ještě před chvilkou mne upozorňovala na regulátor ovzduší, že je zde moc kyslíku, a najednou mlčí. Možná se kochá nádhernou přírodní scenérie pro změnu v odstínu zelené?
Pak mi to došlo - sakra, vždyť neumí plavat! Vyskočila jsem za ní z lodi.
Narazila jsem na bahno. Ztěžka jsem se zvedla, nebyla tam hloubka, tak sotva nad pás.
Rukama jsem zapátrala pod hladinou a vytáhla dusící se Susanu nahoru.
"Co blbneš! Vždyť tu není vůbec hloubka!" okřikla jsem ji.
"Čekala jsem, kdy mne voda začne nést!" kašlala přitopeně. "Ale už to bylo moc dlouho a stále nic!" připustila s lítosti.
Mlčky a kulhavě, jak jsem narazila na dno, jsem se přebrodila hustým bahnem ke břehu. K některým věcem je lepší se nevyjadřovat. A pak jsem se tím bahnem brodila ještě zpátky k lodi a znovu ke břehu, pro trénink a abych se vrátila pro opicí, která také neuměla plavat.

Břeh pokrýval hustý prales. Opice i lev mi zmizeli z dohledu skoro okamžitě, jak vyšplhaly na strom, zatím co já přelézala po kořenech mangrovníků, aby mi o dva kroky dál uklouzla noha. A já zapadla zpátky do bahnité vody.
Odkudsi shora shlédla Susana.
"Jsi vopice, ne forfaň. Tak vylez konečně z té vody na strom!" poradila mi a zase zmizela v listí.
Vydrápala jsem se z bahna, odřená a prodírala se dál. Naštěstí jsem spatřila kousek před sebou konec pralesa. Světlo mezi listovím. Pocítila jsem naději, že to přeci jen zvládnu. Zatnula jsem zuby a prodrala se pralesem plných ostnů těch několik posledních zbývajícím metrů a se zklamáním se opřela o kmen.
"Necháme tu opicí a poletime jinam?' zakřičela jsem na Susanu svůj nový návrh programu.
"Proč?" Nechápavě se ozvalo kdesi za mnou.
Přede mnou bylo jezero a na něm stála kosmická loď. Naše kosmická loď.
"Protože jsem zpátky u lodí!" ujasnila jsem ji svou polohu.
"Vždyť dvacet kroků odsud je cesta!" nechápala lev, proč nejdu a vydala se zpátky ke mně.
Ale dvacet kroku v bludišti kořenů bylo pro mne daleko. Ještě chvilku jsem překonávala touhu vrátit se do lodi, než jsem se znovu
vydala po hlase. Jakmile jsem ztratila z pohledu břeh, beznadějně jsem opět zabloudila. Na tohle mám talent.
"Když polezes po větvích, jde to snadněji!" poradila mi Susana.
"Nepolezu po větvích!Neumím to!" odsekla jsem a prodírala se dál.
Měla jsem štěstí, na druhý pokus jsem cestu nalezla, širokou a bez vegetace.

Silnice byla to poslední, co bych zde čekala. Jak mohli ty malé opice udělat silnici?
Opičák ukázal směr. "Jen kousek tudy, kudy prošlo božské k naší vesnici!" rozeběhl se napřed k domovu.
Popravdě, Nebyl to jen kousek. Šli jsme už kolikátý kilometr, alespoň druhý a i když jsem měla boty, horko a vysoká vlhkost mne vyčerpala. Musela jsem si připomínat jeho sliby, jak uctivě budeme uvítání a pohoštění. Hustil to do nás po celou cestu sem. Ale plahočit se kvůli tomu saunou? V botech mi čvachtalo a dělaly se mi puchýře. Šaty z šátků, které na pouštní planetě hezký povlávaly, se mi v cárech lepily na tělo a svazovaly. S radostí bych se jich zbavila, nebýt to mé jediné oblečení.
Tak jsem jen naštvaně klela a odlepovala ze sebe trhající se cáry.
"Tak to zahoď!" poradila mi Susana, která to udělala už jak vylezla z vody.
"Ne!" odmítla jsem. "Na nahotu mám svůj pevný názor, člověk nahý nechodí! I kdyby to bylo problematické! Jsme inteligentní rasa!" trvala jsem na tom a skoro upadla, jak se mi jeden z cárů zamotal okolo nohy.
"Jak souvisí s inteligencí  se svahováním?" optala se nechápavě lev.
"Nebýt holá před jinými!" vysvětlila jsem pevně.
"Opice jsou nahé!" ukázala na vzdálený strom a velký podivně organický stroj pod ním. "A já také!"
"Nahota je znak divošství. Civilizovaný člověk není nahý nikdy!" trvala jsem na svém a dobelhala se pod strom, v jehož koruně bylo na desítku spletených hnízd, ona slibovaná vesnice.
Tam jsem sundala boty a ulehčeně je odhodila. Mít boty je sice také známkou civilizace, ale v podstatě už jsem na zápraží jejich domu, že? Nebo alespoň jejich vesnice. Tak že, to už se nepočítá.