BESTie z vesmíru

Slavnost

Strom, na kterém se nacházela slibovaná vesnice, byl alespoň třicet metrů vysoký a jeho nejnižší větve byly až ve výši třetího poschodí.
Je pravda že vedlejší stromy měly větve skoro až k zemi, ale pak se muselo přeskočit z větví do větví.
To jen k představě situace, jak šílený výstup by to byl, kdybych uměla lézt po stromech. Což jsem samozřejmě neuměla. Už ve škole bylo pro mne šplhání noční můra a nikdy jsem se nedostala výše, než kam jsem dosáhla ze země. Za pokřikování, ať zvednu svůj tučný zadek výš, což mimochodem jako motivace nikdy nefunguje.
Nahoře v nadšení jásaly opice a zvaly nás na slavnost na naší počest.
"Tam se nedostanem!" povzdechla jsem si. Načež Susana, ta zrádkyně, obratně vyšplhala po větvich vedlejšího stromu a pak přeskočila k opicím. Přivítaly ji nadšené ovace a uznání.
Pak, jako na povel, všechny v očekávání shlédly zpátky ke mně.
"No nepolezu tam! Na to zapomeňte!" založila jsem si ruce na prsa a stála dole jak pecka.
Opice ztichly.
Krátce se dohadovaly, a když jsem začala doufat, že by se slavnost mohla přesunout na zem, vystoupil mezi ně nejstarší opičák a velmi obřadně si nasadil žlutou pracovní helmu!
Celá vesnice propukla v nadšený křik.
Nedůvěřivě jsem hleděla, jak několik z nich seskočilo na zem. S úklonami mne zatlačily na houpačku zavěšenou na tom podivném organickém stroji. Daly mi do ruky ovoce a květiny. A já si uvědomila, že jak jsou malé, jsou roztomilé. Zvláště když mne nenutí šplhat na strom.
"Můžu sedět tady na zemi?" ujistila jsem se, zda to dobře chápu.
Horečnatě přikývly a já se spokojeně uvelebila na popruhu, vděčná, že se nemusím ztrapňovat.
Stroj zabublal a opice se rozeřvaly nadšením, když mne jeho rameno začalo zvedat vzhůru. I já se rozeřvala, ale nebylo to nadšením. V panice jsem řvala a kopala, ať mne okamžitě sundají dolů. Ale samozřejmě mi nerozuměly. Mimo té, kterou jsme přivezly z bazaru, žádná z nich neměla čip.
Jak mi narůstala hloubka pod nohama, přestala jsem se cukat. Křečovitě jsem se držela popruhu s vědomím, že po té, co jsem unikla z doupěte dračice, se nechám zabit pošklebujícím se národem opic.

Nemám strach z výšek. Alespoň ne nějak větší, než normální lidé. Mohu vylézt na rozhlednu a opřena o zábradlí se kochat pohledem do krajiny. Ale tahle rozhledna nejen že neměla žádné zábradlí. Tahle rozhledna umístěna na nejvyšší části stromu byla spletena jen z trávy, přitom měla velikost většího servírovacího tácu a držela na tak tenkých větvích, že se se mnou nekontrolovatelně kymácela z leva do prava. A jako na servirovacim tácu jsem si připadala i z toho důvodu, že mne obložily ovocem jako pečené sele, zatím co já se křečovitě držela okraje toho hnízda. Což také nebyl dobrý nápad, protože pod mým křečovitým sevřením se okraj začínal trhat.
Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, daly se opice do zpěvu a tance, rytmického tance, který rozhoupal celý strom. Malá rozverná opičátka se odhodlala naskákat na mne, čímž se celá plošina ještě povážlivěji naklonila a rozhoupali ji do rytmu jejich písně. Chtěla jsem je odehnat, ale obě ruce jsem potřebovala k tomu, abych se tam udržela
Korunu tomu nasadila Susana, když začala tančit s opicemi a tak jim vehementně pomáhat  rozhoupat strom, až začal za nadšení opic se skřípáním obkreslovat vrcholkem  koruny složité křivky.
Křičela jsem na ně, ale z hrdla se mi dralo jen vyděšené pískání, které si veselý dav vysvětlil, jako pokus připojit se ke zpěvu.
Jsou opilí, uvědomila jsem si s hrůzou.
Opice i Susana.
Donutila jsem se pustit okraje hnízda a přičichla k ovoci, které mi zůstalo nasypané na klíně.
Kysele páchlo kvašením.
Zabijou mne ožralé opice.
Byla jediná cesta jak z toho ven. Jak si zachovat zbytek příčetnosti.
Začala jsem se jím cpát také. Účinek se naštěstí dostavil rychle.