BESTie z vesmíru

Člun

Člun svou velikostí připomínal větší obytnou dodávku.
"Řídila jsi už?" zeptala se mně Susana, jakmile jsme byli uvnitř.
'Ano. Mám řidičák na auto!" odpověděla jsem hrdě.
"Super, tak ty sedíš zde!" ukázala na místo pilota a já zde," posadila se vedle. Své velké tlapy položila na palubní desku. Sepnula tím hned několik tlačítek, čehož si nevšímala.
"Počkej! Tohle ale není auto!" upozornila jsem ji nesouhlasně. Ona je ta, co tu je o tři týdny déle. Ja mám roli té hloupé!!!
"To bude podobné!" uklidňovala mne. "Jak rychle se pohybuje auto?"
"stovkou?" odhadla jsem.
"Sto světelných let za střední galaktický den?" překvapeně vydechla.
"Sto kilometrů za hodinu!" opravila jsem jí.
Neznala metry ani hodinu. Problém různé soustavy měr.
"Marvine, přepočítej to. Metr je asi tolik!" ukázala jsem rukama. Kilometr je tisíc metrů. A pozemsky den má dvacetčtyři hodin."
Vysavač krátce zachrochtal.
"Výsledná rychlost ve světelných rocích za střední galaktický den je nula, celá nula nula nula nula..."
"Tak to neletá moc rychle," přikývla Susana.
"Nula nula nula," pokračoval robot.
"Neletá to vůbec! Jen jezdí po zemi!" ujasnila jsem
"Nula nula nula nula."
"Stačí Marvine," okřikla jsem jej. Bylo mi jasné, že by to opakoval ještě dlouho. Na to mi středoškolská matika stačila.
"No já řídit nemohu! Nejsem plnoletá!"přiznala Susana neochotně.
"Cože?" otočila jsem se v panice k ní. Utekla jsem s nezletilým mimozemšťanem?
"U nás už ano, ale pro vesmír ne. Je to na tobě!"
"Tvůj plán uletět odsud nezahrnoval schopnost umět řídit raketu?" optala jsem se.
"To nemůže být tak těžké!" branila se, "Prostě zmáčkni nějaká tlačítka!" navrhla.
"A zahrnoval tvůj plán být mým samcem tvou pohlavní dospělosti?" zapochybovala jsem nejistě.
"Myslíš sex?"
"Teď radši nemyslím nic!" znejistěla jsem. "Kolik ti je let?" optala jsem se podezíravě.
"Za pár dní mi už bude jedenáct!" řekla hrdě.
"Jen jedenáct? Mně je přes dvacet!" upozornila jsem ji. Utíkám s děckem! Do háje, doufala jsem že ví co dělá!
Ne, celou dobu mi je jasné, že neví! Ale stejně, malé dítě?
"Už přes dvacet? Nevypadáš tak staře," prohlížela si mne Susana, jako bych měla kazdou chvilku umřít!

"Měl bych vás upozornit," přerušil naši hádku vysavač, "že domovské planety obíhající okolo Slunce a okolo Manal mají rozdílnou dráhu oběhu. Stejně jako rozdílnou délku dne!"
Pohlédli jsme na něj. Vytíral již tak dost naleštěnou podlahu a při tom hleděl k nám. Obrazně, ve skutečností hleděl neustale všemi směry!
Problém měr, pochopila jsem.
"Kolik by jí tedy bylo v přepočtu na zemi?" optala jsem se.
"Devatenáct celých sedm pět šest." odpověděl bez zaváhání.
Obě jsme s úlevou vydechly.
Nebyla o tolik mladší.

"Je čas letět vstříc dobrodružství!" prohlásila slavnostně Susana. "Náš nový život právě začíná!!!' zvedla nadšeně ruce nad hlavu a kývla na mne, že je čas.
"Stále to neumím řídit!" upozornila jsem ji. "Když jsem si koupila nový stroj na zemi, byl k němu manuál!" napadlo mne.
"To je dobrý nápad," přikývla Susana a stiskla největší tlačítko uprostřed. Loď ožila.
"Manuál k ovládání!" požádala počítač.
V prostoru nad palubní deskou se rozsvitil holograf tvora mnoha oči a tlamou dlouhých nápadně ostrých zubů. Nebudil ve mne důvěru.
"Milý uživateli, náš záchranný člun je velmi užitečné zařízení. Především v případě potíží vaší hlavní lodi. Možná právě takovou situaci řešíte a my jsme rádi, že jste si vybrali naše zařízení. Přesto je na místě upozornit na několik pravidel, než jej použijete. Projdeme si alespoň těch nejnutnějších šestaosmdesát!
Za prvé, zkontrolujte a upevněte všechny volně ložené předměty. Loď není vybavena generátorem přitažlivosti, což povede k beztížnému stavu.
Za druhé ujasněte si orientaci mimo navyklé nahoře a dole. Dezorientace pilota ohrožuje celou posádku.
Za třetí, připoutejte se...."
"To je nouzová loď?" optala jsem se nechápavě Susany. "Vždyť tu umřeme na stáří, než to dodiktuje. Nedej bože aby nám opravdu něco hrozilo!"
"Přeskočit pravidla použití!" přikázala Susana.
"Jste si jistí? Víte že přeskočením pravidel nepřebírá výrobce záruku..."
"Vím to jistě!" umlčela jsem jej.
"Děkujeme za vyslechnutí. Nyní si aplikujte řídící čip!" otevřela se přihrádka na střední konzoli.
Pohlédla jsem na nízkou kovovou destičku.
"Nechci to! Jsem proti čipování" připomněla jsem jí.
'Já už mám tři a řídit nesmím. Ty máš zatím jen jeden. Druhý je v pohodě!" chlácholila mne a vytáhla nastřelovací pistoli. "Vůbec to nebolí!" slíbila s podezřelým úsměvem.
Pistole nic takového neslibovala. Naopak, vypadala jako stroj co umí pouze způsobit bolest.
Susana mi sklonila hlavu a rozhrnula vlasy.
"Řekni mi, že to nebolí" poprosila jsem ji vyděšeně.
"Nebolí to!" slíbila a vzápětí mne omračující rána srazila pod sedačku.
"Jau!! Sakra!! To bolí!!!" řvala jsem a bušila pěsti do podlahy. "To děsně bolí!!"
"No to máš pravdud!" přikývla Susana smýřlivě.
"Tak proč jsi říkala že to nebolí???" brečela jsem.
"Říká se to tak před tím, myslím že je to jako pro štěstí. Mně to také tak říkali. A také jsi mne o to požádala! Pamatuješ?'
"Příště chci raději pravdu!" protestovala jsem.
"Ale teď už máš místo na čip," vzala jej z přihrádky a zacvakla jej do nové destičky na mém zátylku! "A umíš řídit!" pomohla mi zpátky do sedačky.