BESTie z vesmíru

Exodus II.

Další den jsem se posadila před stařešinu vesnice.
"Já vědět, že místu tady stále nerozumět a musím připadat vám jako hloupé dítě!" začala jsem lámaně přiznáním, na které nejstarší jen souhlasně přikývl. Očividně mne nechtěl falešné uklidňovat s tím, že mi to jde a učím se. I když by mi to pomohlo.
Popravdě jsem z něho měla strach. Působil mlčenlivé a zasmušilé. Jako by byl napůl mimo přítomnost. Nikdy bych nešla za nim, kdybych se mohla ptát jinde. Ale otázku, kterou jsem se mu chystala položit, jsem položila již Šántí i Šivovi, bez odpovědi. Těžko říct zda to bylo mým stále nedokonalým sanskrtem, nebo tím, že určitě slova, jako kosmická loď, vesmír a podobně, jsem se neučila, ale nerozuměli mi. Ani Šántí, ani Šiva, mi nedokázali odpovědět a oba mne poslali za stařešinou.
Posadila jsem se před něj a několikrát se zhluboka nadechla, abych si utřídila myšlenky a doufala, že jej svou otázkou nějakým způsobem neurazím.
"Tento svět raj. Nádherný. Ale lev chtít hvězdy. Jak lze odejít nahoru?" ukázala jsem na oblohu.
Dlouze se na mne díval a já měla strach, že také nerozuměl.
"Myslela ...," Přemýšlela jsem jak to popsat lépe, ale přerušil mne pohybem ruky.
"Nelze," odpověděl šeptem. "Vše co potřebujeme máme uvnitř sebe! Víc potřeba není!" vysvětlil.
Buďto jsem tomu nerozuměla, nebo je odpověď obrazná a filozofická. S jeho lehce pobaveneho úsměvu, nad mou nechápavostí, jsem usoudila na druhou možnost. Konec konců stáří lidé se i na zemi rádi vyjadřují nepochopitelně
"Ale my jsme sem byly přivezeny se zvířaty!" nesouhlasila jsem.
"Ano, to byl omyl  Ale lodě dokončující projekt ráj již sem přistávat nesmí, používají pro vysazení sem dálkový skok. Není dobré před ním moc pít a na chvíli omámí mysl. Ale je bezpečný. A také jednosměrný! Pouze sem."
Tahle odpověď byla překvapivě přímá. A vysvětlovala, proč jsem se cítila jako po opici. I proč mi Šiva řekl, že jsem moc pila.
"Proč neplují lodě dolů?" optala jsem se nechápavě.
Přikývl a gestem přivolal okolní děti, které posedaly okolo mne s dychtivým nadšením, že nejstarší bude vyprávět. Dal všem čas se uvelebit a pak začal.
"Národ Enkidu procestoval celý vesmír. Roznášel život a inteligenci do všech jeho koutů. Měl mnoho lodí, věcí a pomocníků, kteří jim pomáhali a dělali za ně úplně vše. Nemusel už nic dělat rukama. Nemusel už nikam chodit. Nemusel už nic vymýšlet. Na vše byla věc pomocník. Ale nepřineslo nám to štěstí. Spíše nudu, žal a prázdnotu. Ztratili přání se množit. Ztratili touhu se sdružovat. Ztráceli mnoho a někteří vše.
Protože vše, co potřebujeme, není někde okolo nás, ale uvnitř v nás. Celý svět vlastníme v sobě. A pár moudrých to pochopilo. A chtěli stvořit místo, kde bude ticho a čas meditovat.
Proto přišel velký exodus. Tři velké lodě plné Enkidu koupili ráj a přistály vysoko v horách na střeše tohoto světa." Ukázal k obzoru, kde se v prachu ztrácela silueta zasněžených hor. "Pak byli zničeny. Ze tří lodí vzniklo tři krát sto velkých rodin. A každá z nich odešla do ráje nalézt svou touhu po životě. Moudrost. Sílu ducha.
Protože zde ji je stejně hodně, jako ve hvězdách. Ale zde je ticho a čas, který hvězdy už nemají. Tento ráj je opět čistý a neposkvrněný!" ukončil své vyprávění vzletnými gestem nadšení.
Pochopila jsem. Jsou něco jako židovští amiši.
Opustili civilizací a koupili pozemky, které přizpůsobili svému způsobu života. Vzdali se techniky pro jednodušší život a jakoukoliv techniku odmítají. I poslední dokončování z venku musí být prováděno tak, aby se do života zde nezasahovalo.
"Děkuji moudrý!" poklonila jsem se stařešinovi a zvedla se. Přitom jsem si všimla jak jsem se za těch několik dní opálila. Kůži pokrýval hliněný prach a barvil ji tak lehce do ruda. Má nahota už byla jen oblečením po místním způsobu. Stávala jsem se součástí této vesnice.

Cesta odsud už neexistuje. Náš úkryt před nařčením z pirátství skončil ve vězení. Není tu hranice, ke které jde dojít a překročit ji, protože tento pozemek je koule. Dokonalé odloučení.
Všechno co potřebujeme, máme uvnitř sebe! Jenže Susana tam má hvězdy. Netoužila po technice a věcech, v tomto byla těm zde podobná více než já, která by si dopřála s nadšením sprchu, hudbu, sladkou čokoládu, klimatizací v odpoledním horku a  zmrzlinu a ... plno dalších požitků. I otevřeností mysli jim byla Susana blíže. Svou touhu měla v sobě, silnou jak plamen. Ona toužila po hvězdách, které již neuvidí. Věděla jsem, že tohle ji zlomí srdce.