BESTie z vesmíru

Oheň

V té chvíli jsme ucítili oheň. Muselo to být nedaleko. Někde poblíž je civilizace a tam bude i jídlo. Nejedla jsem už několik hodin, což byl můj osobní rekord, který jsem dále nechtěla navyšovat.
I Susana ucítila oheň, zavětřila, aby určila směr a ukázala do džungle.
"Cítím kouř a jídlo! Můžeme tam jít a poprosit je!" navrhla.
Znejistěla jsem.
"Co když nás budou chtít sežrat?" nesouhlasila jsem.
"Vždy je lepší se dohodnout a rozdělit! To ví každý," nesouhlasila lev.
"U nás to nevěděl skoro nikdo!" začala jsem pochybovat o výši lidské civilizace. "Půjdeme tam beze zbraně, dvě holky, to ani nechci domyslet, jak to dopadne! Buď alespoň samec!" požádala jsem ji. To by situaci zlepšilo.
"To nejde na příkaz!" protestovala Susana. "Na příkaz jsou samice! A já to moc neumím být samcem a vést!' připustila.
"Ty mi tu celou dobu vyhrožuješ srstnatými potomky. Jak zalidníme ráj. Ale samcem být neumíš?"
"S tebou je to složité!" odporovala. "Stále mluvíš a vedeš, ty jsi tu samec stále!"
"Tak já budu mlčet a ty nás veď!" navrhla jsem.
"Dobře! A nemluv mi do toho!" požádala. "Jdeme!" vydala se po čichu k ohni. Mlčky jsem šla za ní. A raději spolkla všechny své pochybnosti. Teď vede ona a snad ví, co dělá.

Asi po kilometru prodírání se džunglí vyšla Susana na mýtinu uprostřed které hořel oheň.
"Ahoj!" řekla přátelsky.
"Ahoj!" odpověděl obr Snídaně a chytil ji za ruku. Vyzvedl do výše a strčil do připravené klece.
Zapadla jsem pod husté listoví na okraji mýtiny.
"Mohla bych dostat taky jídlo? Prosím!" ukázala Susana k ohni.
"Ale jistě!" přikývl Snídaně a dál jí kus pečeně. Susana se spokojeně usadila v kleci a dala se do jídla.
"Kde máš tu druhou?" optal se jí.
Snad mne neprozradí, zadoufala jsem.
Susana se rozhlédla.
"Šla hned za mnou. Někde by tu měla být!" odpověděla překvapeně. "Natalie? Kde jsi? Pojď také pro jídlo." zavolala. Pak se otočila ke Snídani. "Vy nám neublížíte, že?" ujasnila si.
"Já určitě ne!" slíbil.
"Natálie! Neublíží nám!"
Jak ji mohu nechat dělat samce, když je tak naivní?
Na druhou stranu by se mohla konečně změnit a pak by třeba dokázala utéct!
"Asi se zase ztratila! To ona opravdu umí!" přemýšlela Susana. "Někdo by ji měl hledat! Nemůže být daleko!" slyšela jsem obavu v jejím hlase, kterou jsem zrovna neuměla ocenit. Kdy bude tím samcem a přestane být tak blbá?
Snídaně zavětřil.
Sakra.
Rychle jsem nahrábla hlínu a začala ji potírat po sobě. A ani jsem se nepřemýšlela, co všechno v ní může žít!
V té chvíli se vrátili jeho kumpáni.
"Nalíčili jsme všude okolo pasti! Nic se sem nedostane, šéfe!"
Snídaně ukázal na Susanu hltavě požírající pečeni.
"Dostalo! A někde tu je i ta druhá!"
Vůně masa byla silná a jak se Manale cpala, znovu jsem cítila hlad. Spolkla jsem chuchvalec slin a zakručelo mi v břiše. Měla bych vylézt. Pak také dostanu jídlo. Mě předsevzetí, že nejím maso, bralo za své.
"Prohlédněte to tu!" rozkázal jim Snídaně.
Raději jsem zalezla hlouběji do křoví.