BESTie z vesmíru

Snídaně

Probudila jsem se v kulovitém hnízdu z trávy, ve kterém jsem se nemohla ani narovnat. Sotva jsem se tam vešla.
Přesto se tam jakýmsi záhadným způsobem podařilo narvat i Susaně, která mi ležela na hrudníku jako kámen.
"Susano! Uhni!" strčila jsem do ní a probudila ji. Neochotně a stále napůl ve spánku vycouvala ven. Pak překvapeně vykřikla.
Rychle jsem se otočila a vyhlédla. Ve vzduchu zavěšené kulovité hnízdo mělo vchod do prázdna a Susana visela z jeho okraje. Pod nohami měla devět metrů k zemi.
Rychle jsem ji vtáhla zase dovnitř. Čímž se hnízdo zase přeplnilo, jen pro změnu měla tentokrát na mém obličeji zadek.
"Takhle to nepůjde, musíš ven! Ale tak nějak opatrněji! Abys zůstala na stromě!" poradila jsem jí.
"To je dobrý nápad," přikývla a znovu se vysoukala ven, tentokrát opatrněji.

Já se dostala dolů ze stromu pomocí stroje. A ač jsem celou dobu odmítala jakoukoliv příbuznost s vorvaněm, když jsem visela bezvládně za popruh vysoko nad zemí, tak jsem se jako vorvaň cítila.
Dole jsem si urovnala ubohé zbytky šátku a obula boty.
"Je čas jít!" rozloučila jsem se s opicemi.
Susana přikývla.
"Jojo, musíme prozkoumat druhý konec cesty!" souhlasila.
"Druhý konec cesty?" podivila jsem se.
"Ano, slíbily jsme jim to! Pamatuješ?"
Bohužel, na něco takového jsem si opravdu, ač mlhavě, vzpomínala.
Opice nás měly za bohy, co žijí v nebeských zářivých hnízdech na obloze, kde dokola stále jen žerou, chrápou a hlavně se neustále paří. Proto je hvězd tolik. Jen občas sestoupí některý z bohů z nebe, aby pomohl těm na zemi.
A my jim slíbily pomoc s démony, co jsou na druhém konci této cesty. A kteří jim unášejí děti a neopatrné.
Klasická legenda primitivních národů. Ačkoliv jsou tu určitá ale.
Ta silnice a stroj dle opic patří démonům. Opice jim ho ukradli.
Stroj je na legendu příliš skutečný. Možná proto mne to zaujalo a já jim slíbila, že jim pomůžeme s démony.

Šly jsme po silnici zpět a já přemýšlela, jak může být dlouhá. Na to jsme se zapomněly opic zeptat a já si uvědomila, že to může být i desítka kilometrů. Možná i stovka. Což bych nikdy neušla. Tu desítku. Stovka je číslo zcela mimo moji představivost, alespoň z hlediska vzdálenosti, kterou mám jít.
Prošly jsme okolo jezera a já si zálibně prohlížela siluetu naší lodi, kde je klimatizace, jidlostroj, sprcha a postel. Samé úžasné věci. A hlavně byla tak blízko a nemusely bychom už nikam dál jít.
Utrhla jsem si ovoce ze stromu, a snídala, tentokrát v nekvašeném stavu, když se na nebi objevilo několik dalších lodí. Pomalu a elegantně přistály vedle té naší.
Další bohové, co se rozhodli zanechat páření, a jít něco dělat?
Bohužel to nebyli bohové. Hned prvního co vystoupil, jsem poznala. Obr co sloužil dračici, Snídaně. A s ním několik dalších lovců.
Prohledali naší loď a pak se vydali ke břehu.
"Podívej, to jsou další turisté!" ukázala Susana a nadšeně na ně zamávala. "Ahoj!!" zavolala na ně.
Co nám říkal Snídaně, když nám představoval naší roli mazlíčků? Že jeho paní dosáhne daleko. A že skončíme jako jídlo!
Chytila jsem Susanu za paži.
"Ticho!" okřikla jsem ji  "Ty hledají nás!"
"Opravdu? Tak na ně můžeme počkat, ne?" navrhla.
"Chtějí nás odvést k dračici a strčit do lednice. Na maso!" ujasnila jsem ji situaci.
Překvapeně si zakryla pusu rukou.
Pozdě. Naši pronásledovatelé nás už viděly a rozeběhly se k nám.
"Utíkejme!" strčila jsem do Susany a dala se na útěk.
Na svou verzi toho, co bych nazvala útěk. Což nebylo moc rychle a ani jsem to nevydržela moc dlouho. Sípavě jsem padla na kolena a propadala dech. Jsme mrtvé.