BESTie z vesmíru

Touha

Podařilo se mi přesvědčit nejstarší z vesnice, že Susana není nebezpečná a může zůstat se mnou. Vnímali ji totiž spíše jako mluvící zvíře, než inteligentní bytost. A mou prosbu jako touhu vlastnit zvířecího mazlíčka. Protestovala jsem s tím, že mluví jejich jazykem, ale to pro ně nebyl žádný důkaz. Řekli mi, že byly doby, kdy Enkidu cestovali po celém vesmíru a převáželi život z planety na planetu. A mnohé ze zvířat naučili svému jazyku.
Nakonec souhlasili, když poznali, jak přátelsky se ke mně lev má, když jsem je přesvědčila, že už nebude lovit.
Každopádně jsem si získala ve vesnici určitý, byť zcela nezasloužený, obdiv nad tím, jak dovedu krotit divoké šelmy.
To zvláště mezi mladými. Starší to vnímali spíše jako nesmyslné riskování.

Byla jsem nadšená, že jsme zase spolu a ještě na tak úžasném místě. A myšlenky na návrat na zemi mne zcela opustili. Umělá jsem si představit že zde strávíme nějaký čas. Možná tak dlouhý čas, že budu mít s Šivou děti.
Ale Susana mé nadšení nesdílela. Vegetariánská strava ji nesedla, ale to zvládala vyvážit pojídáním hmyzu a lovem drobných zvířátek, které se vesničané naučili přehlížet a nevnímat. Chápali, že je to její přirozenost. Dobře, stále ji tolerovali spíše jako mazlíčka, než by ji brali jako jednu z nich, ale to Susanu nijak zvlášť netížilo. V tomto směru si to nebrala nijak osobně, pokud vůbec chápala, že by v tomto měla mít problém.
To co jí nejvíce trápilo, byly hvězdy. Zářivě body na obloze.

"Je to ráj," ležely jsme spolu v noci za vesnicí a hleděly ke hvězdám.
"Ano, lidský ráj. To sem tě vezla loď Dilmun!" přikývla lev. "Budeš tu mít dostatek jídla a nahá se ukazovat až do konce svých dnů! Říkala jsem ti to!"
"Opravdu?" nepamatovala jsem si. "Můžeme tu žít spolu. A dojde i na nějaké srstnaté potomky!" slíbila jsem ji spiklenecky. I když jsem neměla představu, jaký poprask by kříženci ve vesnici vzbudili. Vlastně ani jestli je to možné.
"Ne," pravila mírně a šeptem. "Já musím zpátky!" ukázala nahoru.
"Na svou planetu?" nechápala jsem, že by mne opustila pro místo, odkud utekla.
"Cestovat po hvězdách! Pro mne je jedna planeta málo!" dodala na vysvětlenou.
"Ty mne opustíš? Jsi můj samec!" protestovala jsem.
Přikývla, nejistě a smutně.
"Opustím! A nejsem samec, slíbila jsem jim, že nebudu!"
Proto se zdráhala slíbit, že nebude lovit. Vzdala se samce v sobě. Ale cítila jsem, že povolení lovit by ji nestačilo. Chtěla něco jiného, proto odchází.
"Kdy?" optala jsem se vyděšeně.
"Jak to jen půjde!"
Ta odpověď mne zabolela. Znala jsem ji dost na to, abych věděla, že jde jen o upřímnou odpověď a nemysli to osobně. Ale přesto jsem nemohla pochopit, jak by mne mohla opustit!
"Tahle planeta je výběh pro zvířátka s dostatkem krmení. Je to dost velký výběh, abys za celý život nenašla mříže. Já je vidím už teď. Přitažlivost je pro mne mříží!" ukázala nahoru ke hvězdám.
Vzhlédla jsem. A najednou se mi zdála planeta menší než dříve. Tam nahoře bylo miliony světů. Blikaly a volaly ji svou krásou i pestrostí zvyků. Vesmír byl jen nějakých patnáct kilometrů od nás. Ale směrem nahoru, kam nemohla vyskočit ani Susana, se svými klokaními nohami. Tak blízko a tak daleko zároveň. Celé své dětství na planetě Manale hleděla vzhůru a chtěla tam. Když přišel čas družení, ona šla za šamanem, aby ji učil mluvit se stroji. Obětovala hodně pro tu touhu po hvězdách. A ani teď se jí nevzdá.
"Řekneš mi, než půjdeš? Rozloučit se?" poprosila jsem ji.
Přikývla a pak se rozbrečela. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla brečet, lva z planety Manale.

Měla jsem Šivu, muže kterému jsem se líbila a který mne přijal do své vesnice. Měla jsem přítelkyni Susanu, se kterou jsem procestovala kousíček vesmíru a utíkala z desítek průšvihů. Ale nemohla jsem mít oba. Stála jsem na rozcestí, kde se budu muset s jedním z nich rozloučit.
Pokud půjdu se Susanou, měla bych ji naučit, jak se milovat s lidskou dívkou. Šiva by ji to mohl naučit. Uměl to. Pokud lze zvířátko svázané pudy, naučit ovládat se.
A pokud se mám se Susanou rozloučit. Chtěla jsem ji naposledy něco dát. Něco, co si přála. Splnit ji přání. Chtěla se pařit jako samice. Pamatovala jsem si, jak po tom toužila, jak ji ta myšlenka nadchla, když jsem ji nalezla. Alespoň ještě to jsem pro ni chtěla udelat.

Pak jsem si to uvědomila! A hrůzou jsem zapomněla dýchat. O čem to sakra přemýšlím?
Ať tak či tak, chci ji nechat spát s Šivou!
Proti čemuž hned zaprotestoval osten žárlivosti. Uvědomila jsem si, že není vždy jednoduché se rozdělit, i když jde o nejlepší přítelkyni. Šiva mi nepatřil ale přesto jsem ho chtěla mít jen pro sebe.
Najednou mi došlo i to, že jsem do něj zabouchla.
Sakra! protestovala jsem. A zároveň mne to hřálo a tvář nutilo neustále se culit.
Jestli se takhle připomněle usmívám pokaždé, co je se mnou, pak to už musí o mně vědět celá vesnice.
Vzpomněla jsem si na snídani, kdy jsem skoro nejedla, jen ležela opřená o něj a pozorovala jak snídá. Jasně že jo, ví to celá vesnice!
Ach jo Musím jim připadat jako dítě? Proč se musím ztrapnit úplně na každé planetě na kterou přístánu?

Ale i když se přesvědčím rozdělit se, byl tu také druhý problém, jak k tomu přemluvit Šivu. Vnímal Susanu jako zvířátko, mazlíčka. A z tohoto pohledu se s ní určitě nechtěl pářit.
Jsem v lidském ráji, tady měly být věci jednoduché! Ale nebyly, protože jsem si komplikování situací přivezla sebou!