BESTie z vesmíru

Aréna

Před arénou byla malá místnost plná zbraní. Susana přecházela mezi stojany a vybírala si zbraň. Poznala jsem na ní, že má strach. Za tím odhodláním zachránit mne, měla strach.
"To prase je příliš tlustý! Sotva se může postavit!" snažila jsem se jí dodat odvahu.
Ale obě jsme věděly, jak skončil souboj s hrochem. A ten byl menší a lehčí váha.
Souboj se Sběratelem byl něco jako souboj odrostlejšího dítěte se zápasníkem sumo.
Ale co bylo horší, hroch v Susaně porazil i její naivní sebejistotu. Bylo to poprvé, co jsem z ní cítila skutečně nejistotu. Teď nebyla ani samici, jako spíše malou holkou, kterou drží na nohou jen odhodlání nedat mne.
"Vesmír je báječné místo plné dobrodružství!" připomněla jsem ji její vlastní slova.
Přikývla a krátce se usmála.
"Já vím!" zašeptala a sáhla pro kyj. Něco jako baseballovou pálku. Zbraň, která nevypadala vůbec nebezpečně. Alespoň v měřítku zdejší arény.
Políbila jsem ji.
"Pro štěstí!" zašeptala jsem.
Přikývla.
"Ochráním tě!" řekla pevně než vešla do arény za smíchu obecenstva.
Na druhé straně vstoupil za zvuku fanfár Sběratel. Byl nasoukán v robotické exozbroji. Mechanické nohy těžce dusaly písek a hydraulika snadno zvedala tu tunu prasečí váhy. Kovové pěsti, dva pneumatické buchary schopné vyrazit i pancéřové dveře,
několikrát udeřily zkusmo o sebe. Stroj na zabíjení.
A obecenstvo se očividně těšilo. Ne na férový souboj, ten zcela zřejmé nebude. ale na jednostranný krvavý masakr, který byl neodvratitelný. Protože tohle byl boj pěšáka s klackem versus válečný tank.

Světla arény zablikala a boj začal.  Sběratel vystřelil na druhou stranu tlakový granát a výbuch odhodil Susanu na stěnu arény. Obecenstvo se dalo do nadšeného jásotu, zatím co lev ležela s vyraženým dechem u stěny a zoufale lapala po dechu!
"Fuj! To je podvod!" zakřičela jsem naštvaně do arény. A pak jsem se rozběhla k ní.
"Pauza! Potřebujeme pauzu!" křikla jsem rozhodně a sklonila se k Susaně.
Obecenstvo nadšeně pískalo. Ale Sběratel čekal. Chtěl si boj užít. Nemínil finále zbytečně uspěchat.
Zvedla jsem Susanu před vypršením odpočtu.
"Jde ti to dobře!" zalhala jsem. "Určitě zvítězíš!" dodávala jsem ji odvahy i když jsem nevěděla jak. "Jsi nejlepší. Jsi můj nejlepší samec!" utírala jsem si slzy z očí.
"Druhé kolo!" zaznělo arénou.
Ustoupila jsem od Susany.
Sběratel pohlédl na klátivý krok svého drobného soupeře. Vůbec to nebyl válečník. Nic nevydrží.
"Pojď! Nechám ti výhodu jedné rány!!" nabídnulo kalamára-prase s úšklebkem. "Jen pojď ať si to rozdáme tváří v tvář!" pochechtávalo se.
A znovu udeřil se zaduněním pěstmi o sebe.
Susana přikývla a zavřela oči.
Pomalým krokem se vydala k mechanickému obrovi.
Zastavila se až krok před ním.
"Tak praští mne tím svým klackem!" uchechtl se obr a pevně se rozkročil.
Tiše přikývla.
Pevněji uchopila svůj kyj. Dávala si na čas a já doufala, že tu ránu dobře využije. Mohla by ho praštit do brňavky. Nebo do rozkroku. Kde má Kalamára-prase slabinu?
A pak Susana udeřila.
Nebyla to silná rána. Spíše naopak, jen silněji ťukla. A ani nezasáhla Sběratele. Praštila mu do jedné z okovaných pneumatických paží.
Aréna se tomu dala do smíchu! Co to mělo být? I Sběratel se rozchechtal. To jako vážně?
Pak nechapavě cosi zkoumal.
Z mechanické paže vyletěl snop jisker, načež zůstala bezvládně viset podél těla.
Nefungovala.
"Cos to udělal?'" nechápavě vřískl Sběratel a naštvaně zaútočil.
Susana uskočila a zasáhla druhou paži. Z ní se zakouřilo a pak odpadla bezvládně do arény.
"Ty malý parchante!" zařval vztekle obr a trhal ovládáním. Mohutná noha se nebezpečné zvedla, aby se po raně kyjem zasekla zvedlá. Celý robot se zakymácel, než se bezvládně skácel na zem.
Susana se zavrčením doskočila na hruď kalamára-prasete. Vítězné zvedla kyj a pak udeřila.
Ne Sběratele, ale stroj. A ten, přeprogramován, se vzdal.
Bylo dobojováno.
Aréna nevěřícně hleděla na drobnou postavu s klackem, která vítězně zařvala.